TZ: Konec avantgardy?

Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu / Městská knihovna, GHMP / Praha / 26. 5. – 25. 9. 2011 

KONEC AVANTGARDY? / OD MNICHOVSKÉ DOHODY KE KOMUNISTICKÉMU PŘEVRATU

26. 5. – 25. 9. 2011, Městská knihovna, 2. patro

Výstava Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu se zabývá českým výtvarným uměním v dramatických letech 1938–1948. Jak ukázal rozsáhlý průzkum, vnitřní svobodu si tehdy dokázala udržet zejména tvorba nejmladších umělců. Mnozí z nich vstupovali na výtvarnou scénu za protektorátu, v době, kdy její kontinuita byla násilně přetržena. Vůči svým předchůdcům se mohli vymezovat vesměs jen zprostředkovaně přes meziválečnou literaturu a časopisy a často tak činili polemickým až odmítavým způsobem. Přisvojovali si formální slovník modernistických -ismů, aniž by respektovali jeho pravidla. Avantgardní inovace pro ně ztratily punc novosti, znovu docenili performativní jazyk expresionismu a současně i věcnost, jak ji nabízely moderní realismy. A co je podstatné, odmítali úlohu, jakou dal umění avantgardní projekt světa – být předvojem, revolučním nástrojem vedoucím ke spravedlivěji uspořádané společnosti. Postupně začali pochybovat i o modernismu. Pro většinu z nich avantgarda i moderna patřily minulosti, k uzavřeným historickým obdobím. Když si básník Kamil Bednář v roce 1940 ve svém vlivném textu Slovo k mladým položil otázku „Konec avantgardy?“, ve shodě s mnohými svými vrstevníky odpověděl „Ano“. Tvorba většiny umělců byla vyhraněně individualistická, přednostně se zabývala otázkami identity a s ní související konkrétní existenciální situace. Po válce se však začalo ukazovat, že dějiny moderního umění neskončily, a že spolu s nimi neskončila ani avantgarda. Dokonce se dostaly do nové, perspektivní fáze, a to především zásluhou tendencí blízkých surrealismu, které byly za protektorátu považovány za „zvrhlé umění“. Zatímco převážná část výstavy si prostřednictvím děl několika desítek umělců klade otázky, jak porozumět tvorbě tohoto dějinného úseku dnes – je tedy založena na současných interpretacích, vstupem do dobových souvislostí je rekonstrukce výstavy Art tchécoslovaque 1938–1946, která se konala v Galerie la Boëtie v Paříži v červnu 1946. Připravili ji Josef Šíma a Paul Eluard. Je třeba zdůraznit, že i oni se výhradně soustředili na mladé umělce. Zároveň Konec avantgardy? na vybraných odkazech demonstruje „kulturní“ úroveň prostředí, v němž vnitřně svobodné umění vznikalo, tedy totalitního nacistického a posléze protokomunistického režimu, jehož sklon k autoritativnímu dogmatismu byl v poválečném období stále zřetelnější. Naději, že si kultura znovu, i když obtížněji, než se původně předpokládalo, vydobývá svobodný veřejný prostor, však po necelých třech letech na dlouhou dobu definitivně zničil komunistický převrat. Slibně nastartovaná rozprava o umění mohla pro příštích téměř deset let pokračovat znovu jen v soukromí.

Autorkou koncepce projektu je historička umění Hana Rousová, na jeho přípravě se spolu s ní podíleli historici umění Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Milan Pech, Anna Pravdová a teoretička kultury Lucie Zadražilová. Projekt pro výstavu vizualizoval konceptuální umělec Zbyněk Baladrán. Jeho součástí je stejnojmenná publikace v grafické úpravě Adély Svobodové a Pauline Kerleroux, kterou vydalo nakladatelství Arbor vitae Martina Součka. Sledovanou problematiku rozvádí podrobněji, klade důraz na životní osudy umělců v tomto období, věnuje se jejich odbojové aktivitě apod.

Hana Rousová

—————————————————————————————————————————

 

DOPROVODNÝ PROGRAM:

Kurátorské prohlídky s Hanou Rousovou:

út 14. 6. v 17.00

čt 8. 9. v 17.00

Speciální přednáška:

Milan Pech: „Zvrhlé umění v protektorátu“

21. 6. 17.00

Lektorské prohlídky, vždy v úterý v 16.30:

9. 6., 23. 6., 21. 7., 25. 8.