Milena Bartlová: Kdo je tady axolotl?
Počátkem loňského roku vyvolala v Německu rozsáhlou diskusi kniha “Axolotl Roadkill” od Helene Hegemann, jejíž český překlad právě vydává nakladatelství Odeon. Kniha dosud vyšla v patnácti jazycích, autorce je dnes osmnáct, její hrdince šestnáct a údajný popis drsného života dorostenců mimo hranice slušné společnosti by dnes už sám o sobě na literární trhák stěží vydal, zajímavější může být snad jeho propojení s ironickým odstupem.
Autorčino mládí není ani zárukou její “čistoty”, ani důkazem její “nezkušenosti” a nejspíše ze všeho vypadá jako zajímavý marketingový tah. Diskuse se ale točila kolem něčeho jiného: Autorka bez jakéhokoli označení a bez jednání s autorem doslova převzala do své knihy rozsáhlé pasáže z blogu berlínského spisovatele vystupujícího pod nickem Airen, jež se zároveň objevily v jeho tištěném románu. Nakladatel Axolotla vydal prohlášení, v němž uznal chybu autorky ve věci autorského zákona, i své vlastní pochybení, když nepožádal vydavatele Airenovy knihy o svolení.
Převést celou diskusi na téma zákonnosti je ovšem pouhý krok stranou. Otevírá se tu totiž mnohem náročnější propletenec otázek. Jsou texty na webu autorskými díly se všemi náležitostmi? Doufáme zatím, že nejsou, protože dosavadní autorskoprávní legislativa se už nějakou dobu ukazuje jako přežitá a nefunkční. Jenže když chtěly Literární noviny přetisknout jednu z těchto marginálií, považovali jsme všichni za správné, že si vyžádaly souhlas správce webu i mne, a za otištění dokonce i mírně zaplatily – protože na rozdíl od webu jsou přístupné jen za peníze.
Po hledání nových podob úpravy autorského práva naléhavě volá sféra hudby i vizuálního umění (určitě nejeden z laskavých čtenářů má za sebou nemilé zkušenosti s opatřováním reprodukcí ke svým textům o výtvarném umění). Kdo z nás ale považuje za legitimní požadavek nakladatelů, aby se z jejich knih bez výslovného souhlasu nijak nekopírovalo, a kdo z nás jej tedy jako student či badatel respektuje? A jak je to vůbec s přivlastňováním si textů, obrazů, hudby a dalších kulturních produktů při tvorbě těch nových? Nevím přesně, zda se remake filmu dá udělat bez souhlasu původních autorů a distributora. Apropriace je v postmoderně zcela legitimní strategií, více si o tom v češtině můžete přečíst v příspěvku Karla Císaře ve sborníku 3. sjezdu historiků umění (M. Bartlová – H. Látal eds., Tvarujete si sami? Praha 2011).
Jestliže kopírování (dnes se už neopisuje, ale používá se funkce copy & paste) rozpoznatelně rozsáhlých částí z děl jiných autorů v rámci umělecké tvorby je otevřeným problémem, o němž je třeba diskutovat a vyjednávat, na poli neumělecké produkce myšlenek a obrazů se celá věc má jinak. Nejvýstižněji zřejmě můžeme sledovat diferenci mezi nelegitimním okopírováním a legitimním tvůrčím přivlastněním a přetvořením konceptů, textů i obrazů v reklamě. Znamená to, že taková hranice nesporně existuje. Akademický standard u nás nastavila Masarykova univerzita zavedením systému Theses.cz, který kontroluje míru shody dvou textů. Ten považuje za riskantní pro dosažení hranice plagiátu 10 % úplné shody textu, zároveň ovšem připomíná, že zodpovědnost za samotné obvinění vždy nutně leží na hodnotiteli. Nelze se schovat za autoritu “mašiny”, není možné plagiátorství absolutně kvantifikovat a automatizovat.
Kopírování v tomto smyslu není otázkou poškození komerčních práv původního autora. Poškozena je sdílená důvěra v rámci společnosti. To se týká především kvalifikačních textů, jimiž se při ukončování různých stupňů vysokých škol nebo při ucházení se o specifické pracovní místo dokládá uchazečova schopnost přemýšlet, formulovat vlastní úsudek a používat dostupných zdrojů informací k adekvátnímu řešení úkolů a problémů. Jestliže někdo na této úrovni předloží práci, která obsahuje cizí text a vydává jej přitom za vlastní výkon, je to podvod stejného druhu jako zfalšování účetního dokladu. Ten, kdo vědomě svůj text druhému dá k podvodnému využití, je vinen stejně a stává se komplicem. Říkávalo se tomu “chlubit se cizím peřím”: slepice nesporně hrubě lže, když předstírá, že je orlem. Jak dokazuje nedávný případ německého ministra obrany von Gutenberga, nevyhýbá se ochota k podvádění tohoto typu ani “starým demokraciím” – ovšem zřejmě zejména těm, kde existuje tradice hierarchického absolutistického státu, v něž každý držitel titulu doktor, neřkuli profesor, je už tak trochu taky “hófrát”. Naši politici se pohybují o dva až tři levely níž, když jim za plnotučný podvod stojí i pouhý bakalářský titul.
Axolotl je druh jeskynního mloka, který se přizpůsobil svému životnímu prostředí natolik, že ztratil pigment i zrak, které nepotřebuje. Zdá se, že v českém politickém prostředí se lze − a možná už je to dokonce nutné − úspěšně pohybovat po ztrátě mravnosti, soudnosti a sebeúcty. Teta Kateřina by připomněla, že už nevadí “mít z ostudy kabát”. Musíme proto trvat na tom, že pravda a lež ještě existují a že není lhostejné, když se rozdíl mezi nimi smazává. I na závěr je vhodné ocitovat tetu Kateřinu: „Kdo lže, ten krade.“
_______________________________________________________________
čtenářské doplnění: Dobrý den, paní m. Bartlové se do její úvahy o plagiátorství hodila teze o slepém axolotlovi, bohužel si ho ale spletla s jeskynním mlokem macarátem z jihoevropského krasu. Axolotl je normálně černý a obdařený zrakem, žije původně ve 2 jezerech blízko Mexico City. Na obrázcích je jeho albinotická laboratorně chovaná mutace. Nic to nemění na tom, že o plagiátorství je třeba psát a plagiátory veřejně znectít a pranýřovat. S úctou, Jindřich Nosek
artalkweb.wordpress.com 