TZ: Lubomír Přibyl

Lubomír Přibyl / Obrazy a materiálové tisky / Brno Gallery CZ / Brno / 9. 6. – 28. 8. 2011 

Lubomír Přibyl

obrazy a materiálové tisky od 60. let po současnost

vernisáž: čtvrtek 9. červena 2011 v 18 hodin

kurátor: ilona víchová

Lubomír Přibyl patří do linie autorů pracujících s reduktivní formou. Na výtvarnou scénu nastoupil na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se v našem prostředí plně rozvinula strukturální abstrakce. Subjektivitu a existenciální tíhu informelního projevu však Přibyl nepřijal. Nalezený materiál nevnímal jako hmotu, kterou je třeba vrstvit, hníst, zraňovat zásahy a naplňovat dramatem člověka, ale naopak jej využíval jako prostředek přímého vyjádření a objektivizace výtvarné tvorby. Tím se přibližoval uvažování mezinárodní skupiny Zero a v českém prostředí umělcům soustředěným kolem skupiny Křižovatka. Na plochu matric tzv. materiálových tisků Přibyl od konce padesátých let fixoval epoxidovým lepidlem písek a organizoval jej do lapidárních geometrických tvarů (trojúhelníků, obdélníků a linií) či znakovitých forem (masek, antropomorfních figur, archetypálních znaků a totemických zvířat), v nichž můžeme nalézat odkazy k umění primitivních národů, ke kterému se odvolávali již zakladatelé moderny.

Během první poloviny šedesátých let zobrazivá forma ustupovala otiskům zvrásněného papíru, šňůr, útržků juty nebo dokonce rybářské sítě. Nalezený předmět zde již nepřinášel vazby k „figuře“, ale fungoval jako bezprostřední stopa reality, která je již zbavená subjektivity autorského záměru a rukopisu. V otištěných sítích se v obrazové ploše navíc uplatnil řád vycházející ze systému mřížky ať již pravidelné nebo deformované. Zde můžeme spatřovat počátky umělcova zájmu o princip danosti a jemu komplementární princip aleatornosti, kterých se Přibyl dotýká celou svojí tvorbou. Výstižným příkladem z první poloviny šedesátých let jsou otisky rovnoběžných šňůr, jejichž konce autor volně pohodil a fixoval na plochu matrice přesně v poloze, v jaké dopadly. Protiklad organizovaného a náhodného tu navíc přerůstá v poznatek, že každá náhoda v sobě nese prvky zákonitosti, která je nezaměnitelná, a každý dodatečný posun volně padlé šňůry poruší celkový systém obrazu. S tímto jevem v českém prostředí pracovala nezávisle na sobě celá řada umělců (Dalibor Chatrný, Hugo Demartini), kteří princip náhody zkoumali právě v rámci směřování k objektivizaci projevu.

Od počátků šedesátých let vznikají práce na překližce, které se pro výraznou materiálnost a reliéfní povrch nacházejí na pomezí závěsného obrazu a objektu. Přibyl v nich opět využil písku, kterým vysypával lapidární útvary (paraboly, segmenty ale i linie) a celou obrazovou plochu překrýval černou olejovou barvou nebo plátky aluminia. Kontrastem mezi strukturálními pískovými a hladkými plochami do obrazů vstupuje iluzivní prostor. Jeho kvality, možnosti i proměny Přibyl sleduje v celém svém následném díle a to nejen v uvedených obrazech s pískem, ale zejména v linii materiálových tisků a od poloviny šedesátých let také obrazů, ve kterých pracuje se systémem šňůr. V nich umělec provrtává podkladovou plochu v předem stanoveném systému a jednotlivými otvory provléká šňůry tak, aby výsledná textura vytvářela dojem třetí dimenze. Vzniklý prostor je buď velmi jednoduchý budovaný lomenými a zhuštěnými diagonálami či prostorovými plány, nebo naopak komplikovaný vyrůstající z řezu a posunů trojrozměrných těles jako jsou zkosené hranoly nebo prostupující se jehlany. V této souvislosti je nutné zmínit taktéž oblast časoprostorových konfigurací, ve kterých je programově tematizováno nejen iluzivní ztvárnění prostoru, ale také pohybu sledovaném otáčením útvarů a forem (Rotační plochy, Otáčející se prostorové plány).

Významnou linii Přibylova díla představují od šedesátých let sítě, které již nejsou nalezené prefabrikáty, ale splétané a kotvené autorem na překližkové desce. Výrazné jsou zejména zkosené, sférické nebo bicentrické (soustředěné do dvou středů) sítě, v nichž nalézáme princip ředění a zhušťování jednotlivých bodů (tedy rastru), který je vlastní mnoha představitelům monochromní tvorby. Při pozorování sítí má divák dojem prostoru, který se před ním prolamuje, a zároveň pohybu vznikajícím v důsledku jakéhosi imaginárního těkání. Textura obrazové plochy se tak mění v dějové pole, přičemž vznikající optické jevy se formují v závislosti na úhlu divákova pohledu a intenzitě osvětlení. Přibylova výtvarná citlivost se tedy nejen dotýká poetiky op-artu, ale otevírá problematiku existence a uchopení čtvrté dimenze – časoprostoru a to skrze vědomí, že každý pohyb, včetně toho iluzivního, se odehrává na daném místě v dané časové sekvenci.

Tvorbu Lubomíra Přibyla charakterizuje především věrnost jasně vymezenému programu, který naplňuje již od počátků šedesátých let. Hned v roce 1961 účastí na mezinárodní přehlídce ve slovinské Lublani vstoupilo Přibylovo jméno do povědomí zahraničních historiků umění a galeristů, kteří jeho dílo kontinuálně prezentovali na samostatných i kolektivních výstavách, zatímco doma začalo být adekvátně reflektováno až v průběhu posledních deseti let. Komorní přehlídka v Brno Gallery CZ poprvé představuje Přibylovu tvorbu v moravské metropoli a zároveň upozorňuje na zajímavou polohu konceptuálního uvažování, která byla v našem prostředí po dlouhou dobu neprávem opomíjena.

Ilona Víchová