In margine (o kritickém myšlení)

Milena Bartlová: Nezábavná lekce z teorie

Webová verze Hospodářských novin iHNed.cz před několika týdny změnila podobu. Vizuálně aktuální design pečlivě vyvažuje přitažlivost a střízlivost, a chce nás tak na první pohled přesvědčit, že vstupujeme na portál posledních seriózních novin u nás. Hlavní menu obsahuje milou kategorii “dobré zprávy”. Jenže já tu vidím také hned dvě zprávy smutné: zaprvé jde zřejmě o první krok k alespoň částečnému zpoplatnění přístupu, zadruhé se právě toto periodikum jako první z nebulvární části české mediální nabídky už zcela obejde bez záhlaví “kultura”. Zprávy z výtvarného umění i ostatního kulturního dění musíme hledat pod nadpisem HNLIFE. Soupeří tu o denní pozornost s jídlem, cestováním, auty a módou – zkrátka se vším, co nepatří do rubrik politika a byznys.

Ministr kultury v rozhovoru v Respektu (21/2011) na téma svých vlastních kulturních preferencí a zážitků říká: „já jsem si tam šel odpočinout, protože co jiného bych měl na kulturním pořadu dělat?“ Po roce od voleb jistě není třeba ukazovat na osobní rozměr vzdělání a kultivovanosti Jiřího Bessera a pozastavovat se nad ním. Koncem května představená stínová vláda sociální demokracie počítá pro funkci ministra kultury s Vítězslavem Jandákem, který má zřejmě bohatší rejstřík kulturních prožitků než berounský zubař, podnikatel a starosta. Na základě Jandákových dosavadních výroků a činů jej ale oprávněně můžeme považovat za reprezentanta téhož žoviálně nenáročného postoje.

Se stejnými hodnotovými soudy se setkáváme v posledních letech stále zřetelněji v případech dalších a dalších krizí regionálních muzeí a galerií. Co výběr Bessera vypovídá o naší nynější vládě, a co vypovídá nominace Jandáka o jediné viditelné politické alternativě? Nominace Bessera za politické sdružení Starostové právě do resortu kultury výstižně shrnuje tuto situaci: Kulturní elity jsou principiálně podezřelé právě svým elitářstvím. Navrch získávají stále jednoznačněji vkus a hodnoty neelitní, masové kultury průměrných občanů Česka. A tady je kultura skutečně zábavou, vyplněním volného času, stejně jako dobré jídlo a turistika. „Já nerozděluji hodnotnou a nehodnotnou kulturu,“ konstatoval Besser v tomtéž rozhovoru.

U nás i v dalších zemích postkomunistické transformace se projevuje obecnější globalizační trend, díky specifickým sociálně-politickým podmínkám posledního dvacetiletí jen názorněji a neomaleněji. Možná se to tak jen jeví z domácí perspektivy, ale připadá mi, že Česko je na tom i v rámci téhle táflrundy nejhůř. Nedůvěra k elitám tu totiž má vlastní historické kořeny a již v příliš mnoha generacích odcházeli ti nejschopnější a nejoriginálnější lidé, kteří by tvořili jádro elit, raději žít jinam. V evropských “starých demokraciích” respekt ke kulturnosti stále přežívá i v nynějších podmínkách. I tam je ale stále více potřeba připomínat, co je to skutečné vzdělání a jaké jsou kulturní hodnoty.

Elitářství míním jako pozitivní kategorii a nazývám tak situaci, kdy existuje určitá shoda o tom, co je dobré a co špatné umění, jak vypadá dobře fungující národní galerie a jak mizerná, co je kvalitní literatura a co je spotřební čtení. Shodou nemyslím mocensky vnucenou jednomyslnost, ale sféru společenského vyjednávání. Přesněji řečeno − všichni se samozřejmě neshodnou na tomtéž, různé kulturní produkty oslovují různé skupiny. Jde ale o to, že existuje oblast, v níž se o těchto otázkách vážně diskutuje a v níž se umělecká produkce odlišuje od efemérní popularity a marketingového úspěchu. Jistě, umění už řadu desetiletí popkulturu a masovou zábavnou produkci reflektuje, využívá a konfrontuje. Aby to mohlo dělat, musí ale existovat jistá diference mezi oběma oblastmi. Pokud se začnou neznatelně pronikat, ocitáme se v oné známé oblasti “líbí – nelíbí”, kde spolu s rozdíly mizí i hodnoty.

Václav Bělohradský pregnantně rozlišuje tři oblasti života společnosti (Orientace LN 28.5.2011): stát zajišťující legalitu, veřejný prostor ustavující legitimitu, a kulturu jako sféru kritického myšlení. Zdá se mi, že pokud se chceme dostat z ochromujícího pocitu frustrace (“my” zde označuje nás, co ke svému životu potřebujeme kromě dobrého jídla, cestovatelských zážitků a módních věcí také kulturu – a často vlastně klidně i místo nich), je toto dobrá výchozí pozice. Kritický znamená rozlišující: řecké krínein znamená soudit, rozsuzovat, posuzovat. Kritika tedy není, když vše a cokoli (vyjma kamarádů) negativisticky rozcupujeme podle známého základního modelu “všichni jsou blbý jenom my jsme fajn”. Kritické myšlení rozlišuje, formuluje diference, a tím vytváří prostor, kde ve vzájemné interakci různých pozici vzniká pozitivní energie společnosti. Kritické myšlení je hlavním kreativním pohybem evropské tradice. Nenechme si ho vzít.

_________________________________________________________________________________________________

Dobrá zpráva: Ministr Jiří Besser se jako první z ministrů za posledních několik let zúčastnil zahájení Benátského bienále. Nechal se od Dominika Langa provést pavilonem, vyslechl si zahajovací řeči a pak si šel po svých.

Špatná zpráva: Ani ho nenapadlo, že by z titulu své funkce měl účastníky vernisáže alespoň pozdravit, o následující program se mu starala galeristka Monika Burian.

Advertisements