TZ: Věra Janoušková

Věra Janoušková / Intuice i řád / Museum Kampa / Praha /  16. 6. – 14. 8. 2011 

Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových a Nadace Věry a Vladimíra Janouškových

Vás srdečně zvou na zahájení výstavy

Věra Janoušková: Intuice i řád,

které se uskuteční dne 16. června 2011 v 19 hodin v Museu Kampa.

Výstava potrvá do 14. srpna 2011.

Věra Janoušková

Intuice i řád

17. června – 14. srpna 2011

Věra Janoušková nesporně patří k nejoriginálnějším osobnostem českého sochařství a vůbec celé generace nastupující koncem padesátých a počátkem šedesátých let. Vycházela z odkazu progresivních tendencí prvních desetiletí 20. století, zvlášť ji i řadu jejích vrstevníků zaujaly dodnes ne zcela doceněné raně kubistické sochy Otto Gutfreunda. Přitom se však její tvorba přirozeně vřadila do mezinárodních proudů, určujících vývoj umění padesátých až sedmdesátých let. Volbou výrazových prostředků se přiblížila novému realismu, tvaroslovím a tematikou nové figuraci. Nikdy se však s žádným ze směrů poválečného období zcela neztotožnila, nedala se spoutat žádnou doktrínou či z vnějšku přicházejícími pravidly. Přesto má její dílo jasně daný řád, který se řídí vlastními zákonitostmi. Byl jí dopřán čas, aby bohatě naplnila své představy, aby vytvořila své rozsáhlé sochařské dílo. Měla štěstí, že se už za studií potkala s mnohými přáteli, s nimiž se pak stýkala po celý život. Brzy se seznámila i se svým budoucím mužem Vladimírem Janouškem, který se stal stejně osobitým sochařem, ale úplně odlišného typu. Ona tvořila spíš intuitivně, měla charakteristický smysl pro humor, který se ovšem projevoval i v jejím životě. V jeho sochách, kresbách i obrazech se projevoval spíš racionální přístup ke ztvárnění zvolených témat. Věra Janoušková si našla vlastní výrazové prostředky, užívala kovy, sádru či osinkocement, ale nejtypičtější jsou pro ni sochy svařované – nebo jak říkala – stehované ze smaltovaných předmětů. Její tvorba je však velmi komplikovaná, má několik vrstev. Působí příjemně, spíš optimisticky a také přesvědčivě vyjadřuje groteskní stránky našeho života. Pronikají do ní i spodní depresivní tóny reagující na bezvýchodnou situaci sedmdesátých a osmdesátých let. Všechny tyto vlastnosti se prosazují nejen v raných kovových a sádrových, pozdějších osinkocementových i svařovaných sochách ze smaltovaných předmětů, ale i v kolážích, které vytvářela až do posledních chvil. Její projev je spíš citový, ale přesto je kompozice přesně vyvážená. Janouškovy sochy jsou zase naopak dokonale promyšlené, zjednodušené tvary figur jsou často variabilní, mohou se tak v rámci autorova záměru různě natáčet.

Věra Janoušková byla oblíbená nejen pro svou naprosto původní a přitom takřka každému srozumitelnou tvorbu, ale i pro svou přátelskou povahu. Často se stávalo, že svá díla rozdávala, když někdo projevil obdiv a nadšení. Dokázala mluvit sprostě, ale sprostá slova od ní zněla tak mile, že jí je každý odpustil. Její způsob slovního vyjádření totiž odpovídal i jejímu výtvarnému vyjádření. V něm měly všechny prvky své místo a z nich se skládal harmonicky působící celek. Nedlouho před autorčinou smrtí uspořádalo Muzeum Kampa její přednášku či besedu, na kterou přišlo velké množství nejen starších, ale i mladých lidí. Tam měla veřejnost naposledy možnost ocenit její autentické vyprávění. Umělkyně se tedy, jak už jsem na začátku naznačil, na přelomu padesátých a šedesátých let spřátelila s několika mladými malíři a sochaři, kteří pak utvořili dnes známou skupinu UB 12 (Adriena Šimotová, Jiří John, Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Vlasta Prachatická, Jiří Mrázek, Daisy Mrázková, …). Měla také dva teoretiky (Jiřího Šetlíka, Jaromíra Zeminu), kteří pravidelně pořádali její výstavy a kteří je doprovázeli svými texty. Sochař Stanislav Kolíbal od počátku projevoval mimořádný cit pro instalaci výstavních projektů. Projevil ho i na první výstavě skupiny, která proběhla v Československém spisovateli – dříve Topičově salónu. Negativní recenze v Českém rozhlase ji tak proslavila, že na ni až do konce proudily davy ze všech částí republiky. Věra Janoušková vystřídala spolu se svým mužem několik ateliérů. V tom posledním nakonec sama bydlela. Nachází se v krásném prostředí, nedaleko centra Prahy a přitom uprostřed přírody. Pozemek sousedí s blokem obytných domů, ale okna přitom směřují do zahrady na okraji lesa. Dům navrhoval Vladimír Janoušek tak, aby tam oba umělci mohli tvořit. Až do jeho smrti tam skutečně vedle sebe pracovali, což jim ovšem nijak nebránilo, aby každý z nich rozvíjel svůj nezaměnitelný projev. Původně byla budova stavěna jen pro ateliér, ale v devadesátých letech se musela Věra Janoušková vystěhovat ze svého bytu. Tehdy jí pomohla přítelkyně, známá architektka Alena Šrámková, podle jejího návrhu byl objekt přestavěn na stálé bydlení. V přízemí byla za života umělkyně (a dosud je) umístěna řada soch obou manželů vytvořených v různých obdobích. Jsou tu i díla některých přátel z okruhu skupiny UB 12. „Výstava“ pokračuje také v zahradě, kde se rovněž střídají sochy Věry i Vladimíra. Nápadité koláže vznikaly v ateliéru, kde měla autorka připraven „materiál“ na dlouho dopředu. Objekty pak vytvářela v přístěnku vedle garáže, který jí sloužil jako dílna, v níž sama autogenem svařovala. Na okraji zahrady shromažďovala smaltované předměty, které používala ke své tvorbě. Lidé si zvykli jí je přinášet, jinak využívala železné neděle a další zdroje. S typickým smyslem pro humor se označovala za „smetištní umělkyni“.

Před několika lety byla se sochařčiným souhlasem založena Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, která si dala za úkol shromažďovat jejich díla a také je dokumentovat i v dalších veřejných i soukromých sbírkách. Snaží se získat prostředky na jejich restaurování a zachraňovat realizace ve veřejném prostoru, které jsou často ohroženy i v důsledku neznalosti či nezájmu některých majitelů objektů. To je ovšem osud i třeba i velmi kvalitních soch ostatních autorů nepříliš vzdálené minulosti. Představitelé nadace se na počátku s paní Janouškovou domluvili, že po její smrti bude v ateliéru i v zahradě zřízeno muzeum, kde budou návštěvníci moci obdivovat dílo obou sochařů v interiérech budovy i v zahradě. Nyní se připravuje naplnění tohoto záměru. Muzeum se má pro veřejnost otevřít zatím jen provizorně v druhé polovině tohoto roku. Zahájení provozu „se vší parádou“ bude stát ještě hodně úsilí a finančních prostředků, ale jistě půjde o velké obohacení pražského kulturního života. Vždyť podobné projekty se již uskutečnily třeba v ateliéru japonsko amerického sochaře Isamu Noguchiho v New Yorku, Barbary Hepworthové v Snt. Ives v jižní Anglii a v dalších případech.

Tato výstava, připravená pro konírnu Sovových mlýnů, předchází připravovanému otevření Muzea Věry a Vladimíra Janouškových. Také jsou všechny exponáty z majetku jeho zakladatelské nadace. Věra Janoušková je známá hlavně jako sochařka, ale velmi důležitou součástí jejího díla jsou koláže, kterých vytvořila stovky. První z nich jsou textilní, sešívané z ústřižků látek. Pozdější pak vznikaly klasickým způsobem z papíru. Objevují se na nich obdobné náměty jako u soch a objektů. Autorčiným oblíbeným motivem se stala hlava, kterou vytvořila v mnoha variantách za použití nejrůznějších materiálů. Další z okruhů tvoří figury, opět rozdělené do několika skupin. Některé koláže směřovaly dokonce k čisté abstrakci. Na výstavě se představuje několik souborů, z nichž každý má výrazné charakteristické rysy. Vznikaly v různých obdobích za použití rozmanitých materiálů (barevné papíry, strhávané vrstvy z plakátových ploch, motivy vystřižené z časopisů, hedvábné papíry) a postupů, skládáním barevných ploch nebo muchláním a nalepováním jemných průsvitných papírů. Některé svým pojetím připomínají sochy a objekty svařované ze starých smaltovaných předmětů. V mnohých převládají ostře barevné plochy, jiné jsou střídmější a vznikly ze střihů, propalovaných papírů nebo hracích karet. Většinou umělkyně nevytvářela čisté koláže, ale oživovala je kresbou tužkou, perem nebo fixy. Těžko si představit výstavu Věry Janouškové bez soch či objektů. Z majetku nadace jsou zapůjčeny bílé osinkocementové a pak ze smaltovaných předmětů svařované sochy. V koncepci jde však především o reprezentativní výběr koláží, ve kterém jsou zastoupeny takřka všechny důležité motivy a výrazové polohy.

Jiří Machalický