Škádlení fasád za dva miliony

Egon Schiele slaví 120. narozeniny. Kromě toho, že vedení Art Centra v Českém Krumlově, které nese jméno tohoto expresionisty, se pokusilo tento fakt připomenout opětovným vystavením a oprášením jeho notoricky známých děl, připravilo vydařenou výstavu, v níž mísí matadory českého výtvarného umění s neznámými elévy. V instalacích a prezentacích několika umělců, zúčastnivších se Umění každodennosti, jsou právě předměty denní potřeby tím, co jejich uměleckou invenci ozvláštňuje. Především v práci Artura Magrota a Alessandry Svatek můžeme však skutečně spatřovat záměr, který využívá všednosti. Zároveň proti ní jejich práce žhavě vystupuje; proti všednosti a její barvotiskové a k uzoufání neodbytné aktuálnosti. Nebo se tak alespoň tváří.

Česko-italská dvojice Artur Magrot a Alessandra Svatek vyšla doslova „z ulice“: v minulých letech společně provozovala „Ukradenou galerii“. V Krumlově pracují se siluetami lovné zvěře, jejich „vysoká“ pokrývá stěny Egon Schiele Art Centra. Graficky působivé a nápadité intervence do veřejného prostoru, které by se daly nazvat „intelektuálským streetartem“, jímž často balancují na hraně přestupku, oživují a dynamizují tvář skanzenu Českého Krumlova (vzpomeňme na brontosaura nad Plešiveckými schody pod Plešiveckým náměstíčkem). Jejich projekt upoutává pozornost diváků nejen zevnitř; podle interních zdrojů Centra se chystá na instituci žaloba ze strany památkářů a hovoří se o pokutě ve výši dvou milionů korun. Smělý postup instituce a tvůrců poškádlil ochránce českokrumlovských památek (kéž by stejně neodbytní byli památkáři pražští ve věci domu na Václavském náměstí č.p. 1601). Barvotiskové letáky, klížené jeden přes druhý, nabízející neodolatelné slevy hypermarketů, se v Arturově a Alessandřině práci odvrací od našich pomyslných loveckých oštěpů, jimiž na své civilizační „výzvy“ hladově míříme. V pozoruhodné poloze rozvinula autorská dvojice téma v dolním sálu Centra, kde pomalovala stěny stejnými motivy, jen k nim namísto hlinky či vápence použila kdysi exotické propriety: kakao, koření na ryby, kari a vše zafixovala lakem na vlasy. Zajímavé, i když možná náhodné, je propojení s novinami, na kterých „exponáty“ leží. Pocházejí z roku 1993, jehož události Egon Bondy ocenil svým doživotním přesunem dále na východ od hranic své rodné země.

Reminiscenci na Warholovo Brillo přináší rakouské umělecké duo PRINZGAU/podgorschek v konceptualistických instalacích, a „Dosažitelná blízkost, zkřížená s představitelnou vzdáleností“ (2000 – 2011) – pozoruhodná věžovitá konstrukce sestavená z předmětů denního užívání: krabiček od léků, bonbónů či punčoch. Miniatury galerijních budov, v nichž se cyklí symbol kříže, působí jako zpochybněná připomínka spasení. Nad znepokojujícími hračkami vévodí papírovým skeletům domů náhrobek, na němž je zlatým písmem vypsáno „nichts ist in stein gemeisselt“ („Nic není vytesáno v kameni“), což lehce evokuje Magrittovské sémantické hříčky. Pozoruhodné jsou sochy Aleše Nováka, studenta sochařství na VŠUP. I při svém jednoznačném pokřivení působí, jakoby měly mít v realitě nějakou pevně danou funkci. Tři trojúhelníková pravítka v květináči upomínají – jako květina – na světlo, které se v nich láme a rozkládá. Tomáš Vaněk přispěl k výstavě Participem 127, komentovaným autorem slovy „věčný komentář ke stěně“ (2011). Particip je rozdělen do dvou místností, v první se divák setkává s vnitřnostmi bílých balónků, jejichž popravu můžeme sledovat ve druhé místnosti na videosmyčce. Čínský designér Wang Hui, vystavil v atriu pozoruhodná křesla, k jejichž tvorbě se inspiroval geniem loci města, v němž pravděpodobně vznikala (rezidenční pobyty v rámci Egon Schiele Art Centra jsou chvályhodnou aktivitou této instituce). Čecho-kanaďan Jiří Ladocha vyvolal v návštěvnících Centra záměrně otázku „proč to dává tak vysoko?“, když rozrušil hranici mezi náhodností a záměrností. Praskliny ve vystavených tabulkách skla působí, že vznikaly naprosto náhodně, jejich rovnoměrné uskupení však působí zcela záměrně. Jiří Kolář – jehož přítomnost je v celku výstavy podobně jako Běly Kolářové či Věry Janouškové poněkud nepochopitelná – je prezentován objekty z přelomu 60. a 70. let, kdy experimentoval s kombinací koláže a asambláže. Opticky působivé jsou objekty Běly Kolářové, která se pokoušela uchopit strukturu, vycházející z množství jehel či sponek, vyskládaných podle určitého algoritmu. Na Věru Janouškovou (1922 – 2010) jsme mohli vzpomenout prostřednictvím mrazivých emailových skulptur. Jenže právě jejich práce působily v rámci Umění každodennosti nejméně věrohodně, a výběr „titánů“ nepochopitelně vrátil výstavu o několik desítek let nazpátek.

Ačkoliv celková koncepce není s účastí průkopníků české grafiky a sochy úplně domyšlená, zůstává příjemnou směsí konceptualismu a syrové výpovědi. Rozsáhlá práce Svatek a Magrota dokazuje, že se po dlouhé době českokrumlovské Centrum otevírá „novým“ postupům a sympaticky na ně reaguje. Snad se nápadití umělci nestanou pouhými jeleny, jejichž vnitřnosti budou zahnívat v jeskyni „zaběhnuté“ instituce, která přijala „rebely z ulice“, aby ukázala, že nezestárla. Je totiž podivné, že umělci, kteří se po několik let prezentovali jako regionální tvůrci, propagující negalerijní a alternativní principy, se náhle ocitnou v osidlech jedné z nejkomerčnějších jihočeských institucí, a ještě se tváří, že kritizují konzumní společnost …

Tomáš Kubart
autor je stálým spolupracovníkem redakce

Artur Magrot a Alessandra Svatek, PRINZGAU/podgorschek, Věra Janoušková, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Jiří Ladocha, Aleš Novák, Tomáš Vaněk, Hui Wang: Umění každodennosti / Egon Schiele Art Centrum  / Český Krumlov / 21. 4. – 30. 10. 2011

 

Reklamy

One thought on “Škádlení fasád za dva miliony

  1. Pingback: Články v tisku a na webu | Ukradená Galerie

Komentáře nejsou povoleny.