Milena Bartlová: Jedna z cest (olej na plátně, asi 90 x 50 cm)
Rozjitřená politická atmosféra a stoupající napětí ve společnosti dosahují takového stupně, že nejlépe je vyhledat závětří, které poskytne klid k tvůrčí práci, který si tak přejí pracující této země i její prezident. Nejen ministr financí, ale příslušník pracující inteligence může od rána pořádně hákovat! Pro historika umění to znamená přestat se rozhlížet za plot po vizuální kultuře a pěkně se věnovat bábovičkám na vlastním písečku. Proto zde bude následovat úplně standardní kunsthistorická práce, která by mohla posloužit studentům v prosemináři jako metodický model: monografická analýza jednoho uměleckého díla. Pokud by text četl někdo, kdo neabsolvoval dějiny umění, musím hned zkraje připomenout, že podle klasiků oboru je ideální historik umění buď zcela bez vkusu, nebo jej aspoň odkládá v šatně, než si oblékne montérky.
Je tedy dán obraz. Nejprve provedeme stylovou analýzu a komparace, abychom poté mohli navrhnout výklad ikonografie, charakterizovat místo obrazu v díle jeho autora, zasadit je do společenských, ideových, politických a ekonomických souvislostí doby vzniku, a konečně si povšimnout fungování obrazu jako předmětu ve světě umění (muzea, sbírky atd.). Malba na plátně je provedena zběžnými tahy s vynechanými místy bílého podkladu plátna, což sugeruje rychlost práce zručného malíře. Je-li prezentována jako hotové dílo a nikoli skica, pak signalizuje své zařazení do modernistického stylu 20. století. V něm bylo podstatnější malířovo svobodné individuální gesto, nežli tradiční propracování malby, které v té době bylo dokonce považováno za přítěž, omezující právě svobodu tvůrce. Na malbě vidíme krajinu s ubíhající cestou. Někteří pozorovatelé, například západočeská politička MUDr Milada Emmerová, zde vidí zobrazení tlustého střeva (zde). Poslankyni patrně zavedla vizuální zkušenost její vlastní profese, neboť jiné znaky, konvenční v euroamerické novověké kultuře (linie obzoru, siluety stromů) podporují spíše prvně uvedenou interpretaci obrazu jako cesty v krajině.
Tvarové řešení prozrazuje příslušnost díla k malířskému stylu opožděné moderny druhé poloviny 20. století. V něm se původně revoluční malířské postupy (tvarová nedořečenost, gestická povaha malby) adaptovaly na konvenční náměty a staly se tak přijatelné pro velmi široké vrstvy nenáročného publika. Význačnými reprezentanty této ochočené verze modernismu byli malíři normalizačního Československa, kteří jej někdy rétoricky vydávali za socialistický realismus, s jehož klasickou verzí 30.–50. let však neměl tento styl kromě deklarované politické příslušnosti autora již nic společného. Nepřekvapí proto, že nejbližší komparace ke studované malbě představují obrazy národního umělce Josefa Brože, nositele nejvyššího státního vyznamenání Řádu práce, jednoho z předních představitelů oficiální umělecké scény 70. let. Náš obraz se od Brožovy tehdejší tvorby odlišuje absencí pastózního barevného nánosu, jistou notou neumělosti (profesionálně nezvládnutý úhel nadhledu) a také tlumenou barevností. Ta je stylizována do pouhých tří barev, jimž dominuje šedavě modrá. Chladné ladění zjednává odstup od viděné skutečnosti, zjevně s cílem ji interpretovat. Je to cesta smutná, pod zataženým nebem v nevlídné krajině?
Dominance modré ale může mít i specifický symbolický význam: víme-li, že obraz byl věnován Václavu Klausovi k jeho 70. narozeninám, pak může modrá odkazovat k emblematické barvě ODS, či přímo k titulu Klausovy knihy „Modrá, nikoli zelená planeta“. Sémantika autorského názvu „Jedna cesta“ se jeví z hlediska této interpretace poněkud dvojznačně. Může označovat „tu jedinou správnou cestu“, ale zároveň by také mohlo jít o „nahodilou, nezávaznou cestu, jednu z mnoha možných“. Malbu jako dar prezidentovi k narozeninám pořídila regionální vláda Západočeského kraje od zdejšího rodáka Milana Knížáka, nositele státního vyznamenání Za zásluhy o stát, ředitele Národní galerie v Praze. V rámci jeho tvorby se malba řadí do pozdního období příklonu ke klasickým médiím, který by mohl souviset s jeho pedagogickým působením na AVU Praha po roce 1990. Jak malbu, tak sochu Knížák v této etapě řeší způsobem, který se pohybuje na hraně mezi přitakáním konvenčnímu pojetí v duchu klasického modernismu na jedné straně, a konceptuálně subverzívním přehodnocením právě této konvence na straně druhé. Knížák se v tom mohl inspirovat příkladem Júlia Kollera, který v 70. a 80. letech maloval obdobně pojaté obrazy (byť v jiném stylu), aby si zajistil obživu jejich prodejem v jediné státem schválené síti prodejních galerií Dílo.
Kontroverzní hodnocení této části Kollerovy tvorby napovídá, že takový postoj je značně riskantní pro morální integritu a identitu autora. V Knížákově případě ale zcela postrádáme nepřehlédnutelný ironický rozměr Kollerovy malby. To nepochybně souvisí s určením našeho obrazu (i když nevíme, zda byl konkrétně pro tuto příležitost namalován, nebo zda byl vybrán v umělcově ateliéru již hotový). Poslankyně Emmerová svou obavou, „aby si pan prezident nemyslel, že si z něj děláme legraci“, citlivě vystihla celkovou dvojznačnost výpovědi obrazu „Jedna cesta“. Může být míněn vážně jako oslava Klausovy „modré cesty“ a Knížák se jím přihlašuje ke svému postavení oficiálního umělce postkomunistického státu, jehož politické elity nejsou schopny rozlišovat mezi kvalitním a nekvalitním uměním a ani to nepovažují za potřebné. Méně pravděpodobná se jeví druhá možnost, že by totiž ironie v díle vskutku byla (obavy poslankyně Emmerové by se naplnily) a že by šlo o dotažení Knížákovy starší umělecké pozice konceptuální subverzivity k další mimořádně úspěšné realizaci (srovnej in_margine K mediali pro Knížáka (zde).
Z výsledků tohoto uměleckohistorického rozboru vyplývá, že výše ceny 100.000,- Kč bez daně, již malíř údajně stanovil na spodní hranici, se jeví jako přemrštěná a příliš podmíněná momentální politickou situací. Jako investice do uměleckého díla by byla nerozumná. Západočeský kraj ovšem neinvestoval do obrazu jako takového, ale jeho prostřednictvím do vstřícnosti prezidenta a jeho mocenského okruhu, a z tohoto hlediska byly veřejné prostředky zřejmě vynaloženy efektivně. Budoucí pohyb díla na uměleckém trhu je málo pravděpodobný. Po roce 2013 lze očekávat jeho specifickou muzealizaci v předpokládaném Muzeu a knihovně Václava Klause.
_____________________________________________________________________
Bibliografické reference: J. Burian – V. Řeřucha, Josef Brož, Praha 1976; P. Hanáková – A. Hrabušický, Július Koller: Vedecko-fantastická retrospektíva, Bratislava 2010; J. Ševčík – J. Ševčíková, Konec kunsthistoriků v Čechách, in: T. Nekvindová (ed.), Texty, Praha 2011, s. 418-421.
artalkweb.wordpress.com 