TZ: Jan Pištěk

Jan Pištěk / Živly / Galerie 5. patro / Praha / 28. 6. – 23. 7. 2011 

Jan Pištěk: Živly, Galerie 5. patro, Myslíkova 9, Praha 1

Kurátor výstavy: Tomáš Pospiszyl

Výstava potrvá od 29. 6. do 23. 7. 2011

Vernisáž se koná v úterý 28. června od 18 hodin

Úvodní slovo: Martin Souček

Výstavu pořádá Nakladatelství Arbor Vitae ve spolupráci s Galerií 5. patro

Galerie 5. patro, Myslíkova 9, Praha 1, středa – sobota 12 – 18 hodin

tel: 222 210 860, 608 238 402, http://www.artkunst.cz

Výstava Jan Pištěk: Živly přináší průřez malířskou tvorbou Jana Pištěka za poslední čtyři roky. Malíř z generace, která na výtvarnou scénu vstoupila v polovině 80. let, za sebou zanechal výrazově rozmanité dílo. Je však především malířem přírody a malování je mu způsobem, jak vyjádřit smyslové okouzlení světem. Pištěkovy malby se doslovné podobě přírodních úkazů pouze blíží, pro jeho obrazy je podstatné napětí mezi realistickým zobrazením a abstraktní stopou malířského gesta. Ukázky z cyklů Živly a Neviditelný život tmy parafrázují přírodní úkazy, jejich vnmání lidskými smysly i uměleckou reflexi těchto jevů.

Tomáš Pospiszyl

Jan Pištěk se narodil 1961 v Praze, kde žije a pracuje.

1980 – 1986 studium na Akademii výtvarných umění v Praze

1990 první neoficiální studijní cesta do západní Evropy společně s Tomášem Císařovským a Janem Mertou

1990 stává se odborným asistentem na Akademii výtvarných umění v Prahe v ateliéru malby prof. Bedřicha Dlouhého

1995 končí svou pedagogickou činnost na AVU, aby se plně věnoval vlastním projektům, výstavním aktivitám, volné malířské tvorbě, práci pro divadlo a film

Výňatek z textu Tomáše Pospiszyla k novým obrazům Jana Pištěka

Dobrodružná chemie přírody a malby

Jan Pištěk za sebou v posledních pětadvaceti letech stihl zanechat výrazově rozmanité dílo, diváka někdy až překvapující svými stylovými proměnami: Maloval monumentální geometrické symboly a archetypální tvary, graficky pojatý fotorealismus, elementy apropriované z reklam i expresivní krajiny na hraně abstrakce. V zásadě ale různými prostředky maluje stále to samé: krajinu, oblohu, stromy a moře, živly v klidu i pohybu, mikrokosmos i makrokosmos a náš vztah ke všem těmto jevům. Je především malířem přírody a malování je mu způsobem, jak vyjádřit smyslové okouzlení světem. Je současně i metodou, jak se ho pokusit analyzovat a aspoň trochu porozumět jeho principům. A podobné jsou také obrazy z posledních tří let. Malíř v nich jako v laboratoři modeluje a zkoumá přírodní děje. V ateliéru vytváří to, co už předtím v nějaké podobě viděl, prožil, a má potřebu se k tomu vrátit. Proces i výsledky jeho malby jde k působení přírody a živlů obrazně přirovnat. Klade-li na sebe barvy, nechává-li je spolu působit, propojovat se a vrstvit, je to vlastně takový geologický jev v malém. Některé obrazy vytváří tak, že na plátnech v horizontální poloze nechává barvu hledat svou vlastní cestu, meandrovat, mísit se a sedimentovat. Pištěka ale nezajímá jen geologie, s použitím podobných metafor bychom stejně tak mohli dojít k závěru, že malování je vlastně zvláštní druh organické chemie nebo dalších přírodních věd, schopných na plátně experimentálně syntetizovat obrazy světa.

Malby Jana Pištěka z cyklu Živly tedy parafrázují přírodní úkazy: noční les, hvězdnou oblohu, bouři nad krajinou, mořský příboj, jícen vulkánu. Takto pojmenované náměty obrazů zní zkratkovitě, asi jako ilustrace ke krátkému dokumentárnímu filmu o krásách planety Země. Pištěkovy malby se však doslovné podobě těchto úkazů pouze blíží, pro jeho obrazy je podstatné napětí mezi realistickým zobrazením a ve své podstatě abstraktní stopou malířského gesta, mezi prostorovou iluzí a přiznanou plochostí povrchu obrazu.2 Ve skutečnosti před sebou máme bravurní, na barvě postavenou gestickou malbu, jež v nás dokáže vyvolat bohaté asociace. Stříkance a tahy barvy jsou krajinou, lesem, vodou. Ambivalentnost a současně nenapodobitelnost vztahu mezi iluzivností a reálnou materiálností malby přináší další argument pro nenahraditelnost tohoto uměleckého média: malováním jde vyjádřit nejen viditelnou podobu světa, ale s ní i obtížně uchopitelné a nezobrazitelné jevy jako vzájemné propojení vzduchu, vody a země, studeného i žhavého, temného a světlého, živého a neživého, trvalého a proměnlivého. Textura obrazů z cyklu Živly i Neviditelný život tmy na první pohled vypadá, jako kdyby jejich autor spoléhal především na práci se stříkací pistolí. Ale není tomu tak, povětšinou vznikají tradiční malířskou technikou, uzpůsobenou pro velké formáty. Stříkací pistole Pištěkovi slouží především k provlhčení velkých ploch plátna vodou nebo k rozpití a propojení pozvolných barevných přechodů. V pistoli nemá barvu, ale vodu, někdy jen jemně natónovanou příslušnou barvou. Pištěk maluje pomocí velkého štětce, v zásadě koštěte, který svou kaligrafickou stopou, spolu s působením nerovností a nečistot, vytváří efekt stříkaných přechodů či odstřikované barvy. Akrylovou barvu malíř výrazně ředí, má proto některé vlastnosti spojované spíše s akvarelem. Ač mi to v první chvíli přišlo jako nepřístojné srovnání, jisté Pištěkovy obrazy mi připomněly makrodetaily kvašových ilustrací Zdeňka Buriana: výřez z pěnivé vlny, v níž zápasí trosečník, žhavá láva, již chrlí pravěký vulkán. Chvějivé světlo vytvořené zdánlivě jednoduchým užitím dvou kontrastních barev vyvolává fotorealistický efekt lehce rozmazaného snímku v obrázkovém časopise, navíc poznamenaného silnou retuší a rozpitým tiskem. Myslím, že Jan Pištěk je v zásadě podobným romantikem, ovšem místo konkrétních a ilustrativních výjevů pracuje s vnitřní strukturou přírodních živlů, navíc vědomě hledá jejich spojnici s výrazovými prostředky malířství.

Jestliže cyklus Živly přesto nese řadu odkazů na přírodní realitu, pak jeparalelně vznikající cyklus Neviditelný život tmy na první pohled abstraktní, nesený pouze kvalitou téměř monochromní malby. Povrch jednotlivých obrazů je rozvibrován jemnou barevnou strukturou, zřetelnou jen z velké blízkosti. Prostorovou iluzi malby tu potlačují neurčité čáry, nepravidelně rozmístěné tahy hustou barvou nebo, jak zjistíme při podrobnějším zkoumání, kusy různých předmětů na povrchu plátna. Jde doslova o nečistoty – kusy látek, přírodní materiály a prach, které Pištěk sbírá a poté rozhazuje po ploše obrazu. Jestliže jsme o cyklu Živly hovořili jako o pokusu zachytit vnitřní podstatu přírodních jevů, zde bychom mohli mluvit o metafoře samotného vnímání. Cosi se zachycuje na ploše plátna, cosi neurčitého a nezvaného. Celkové působení obrazů evokuje známý jev: Soustředíme-li se na vlastní oko, všimneme si drobných a rozmazaných prachových částic, které kloužou po jeho povrchu. Okem vnímáme okolní svět, ale prostřednictvím těchto nečistot i povrch samotného smyslového orgánu. Díky tomu si uvědomíme plochu, jež dělí svět na ten okolo nás a v nás. Zavřeme-li oči a otočíme se ke světlu, vidíme rudou plochu, na jejímž pozadí se prach a další nečistoty vznášejí. Je to téměř dokonalý předobraz Pištěkových maleb. Na prachové částečky v oku nedokážeme zaostřit, neumíme ani ovládat jejich pohyb. Na jejich přítomnost jsme natolik navyklí, že je nutné určitého úsilí, abychom si je vůbec uvědomili. I při prohlížení obrazů z cyklu Neviditelný život tmy přeostřujeme mezi jemnou strukturou povrchu a chaosem velkých nečistot. Vnímáme obojí, ale jedno je vždy potlačené, rozmazané. Jistotou je, že existuje plocha, v tomto případě plocha malířského plátna, na které se obrazy z různých dimenzí dokážou zachytit. Překračuje-li podobná koncepce tradiční renesanční vnímání malby jako okna do světa za zdí, pak se v případě Pištěkových maleb z posledních let stává obraznou membránou mezi světem a naším viděním. V procesu malování, vzhledem k jeho rukodělné technice, dochází k tělesnému propojení mezi zobrazovaným a autorem obrazu. Výjev na plátně a tělo umělce spojuje štětec jako seismografická ručička vzájemného vztahu. Podobně fyzicky lechtivý proces externalizace malířových myšlenek je jistě jedním z důvodů, proč malování přitahuje tolik lidí. Ne každý malíř ho ale zdůrazňuje. Práce s obřím štětcem, nahodilým rozhazováním nečistot nebo s kontrolovaným rozléváním barvy znamená – podobně jako u většiny Pištěkových obrazů – úmyslné popírání subjektivního malířského rukopisu. Autor chce, aby obraz působil, jako kdyby vznikal sám, působením přírody nebo prostřednictvím neosobního technického aparátu. Práce s náhodou u Jana Pištěka vrcholí v zatím nevystaveném cyklu Industriální klon, obrazů vzniklých z plátna, které autor používá jako ochranu podlahy ateliéru. Tam na něj kapala a stříkala barva, otiskovaly se hrany nezaschlých obrazů, působila voda i mastnota. Z takto poznamenaného plátna Pištěk vyřízl formáty, jež mají sílu samostatných uměleckých děl. Práce s přírodní náhodou se zde vrací k umění. Doslova vedlejší produkty malířské práce jsou osamostatněny a monumentalizovány. Jazyk malířského umění ve své syrové formě se v Industriálním klonu pozoruhodně propojuje se světem Živlů a Neviditelného života tmy, aby dohromady vytvořily uzavřený kruh: přírodu, lidské vnímání a umění.

Text: Tomáš Pospiszyl

Reklamy