Mezi nebem a zemí: Vija Celmins v Muzeu Ludwig

Kolínské Muzeum Ludwig vsadilo s právě probíhající výstavou americké umělkyně Vijy Celmins (*1938) tak trochu na divokou kartu. Zorganizovat výstavu, jejíž jádro tvoří kresby a grafiky, dlouholeté pilíře tvorby Celmins, s sebou přináší jisté riziko. Připočteme-li k tomu ještě skutečnost, že dílo původem lotyšské umělkyně je v Evropě málo známé (poslední souborná přehlídka se zastávkami v Londýně, Madridu, Winterthuru a Frankfurtu se konala v roce 1996), je kolínská výstava kurátorky Julie Friedrich záslužným počinem. Kdo je tedy tato sympatická umělkyně, jež ve své tvorbě zůstává přes více než čtyřicet let věrná oceánu a hvězdám?

Dětství Vijy Celmins silně ovlivnila druhá světová válka. Na jejím sklonku, v roce 1944, uprchla její rodina za před ruskou armádou do západního Německa, aby se o čtyři roky později vypravila hledat štěstí za velkou louži. Počáteční pocity nejistoty a izolace v neznámém Indianapolisu, kde se rodina usadila, překonávala tehdy desetiletá Celmins kreslením. Její kreslířská vášeň vyústila v roce 1955 zapsáním se na tamější uměleckou školu.

Převrat v uměleckém vývoji Vijy Celmins přišel v roce 1962, kdy se rozhodnula stát se malířkou a odstěhovala se do slunné Kalifornie. Se změnou klimatu a nově nabytými zážitky z cest po Evropě se proměnil také její dosavadní malířský projev. Velkoformátová plátna poplatná v Zámoří etablovanému abstraktnímu expresionismu ustoupily plošným, monochromním zobrazením domácích elektrospotřebičů. Radikální redukci palety Celmins spojuje s návštěvou madridského Prada, kde ji oslovilo především dílo Diega Velazquéze. V roce 1966 vystřídaly větráky, televizory a vařiče válečné bombardéry, jejichž předlohy Celmins dobývala podobně jako ve stejné době německý malíř Gerhard Richter (Bombardéry, 1963) ze soudobých novin a časopisů. Bezesporu silně autobiograficky ovlivněná plátna, na něž navazují dramatické obrazy hořících domů a lidí, završují na dlouhých osmnáct let malířskou produkci Vijy Celmins.

K rozhodnutí věnovat se kresbě přivedly Celmins každodenní procházky po pobřeží Tichého oceánu, jehož proměnlivost zachycovala na fotografiích. „Nakonec jsem doma měla stohy fotografií s oceánem a tak jsem si ten motiv zamilovala, že jsem ho začala kreslit (…) Fotografie je něco jiného, další rovina umožňující distanci. A ta poskytuje možnost dílo detailně studovat a vytvořit si k němu vlastní vztah.“ Romanticko-panteistické představy známé například z díla Caspara Davida Friedricha nehrají u Celmins žádnou roli. Její kresby jsou – jak se na Američanku sluší – čistě empirickými pozorováními přírody bez jakéhokoli symbolického aspektu. Víc než samotný námět zajímá Celmins materiál, jehož hranice neúnavně zkoumá. V díle Oceánu: 7 kroků z let 1972-73 za sebou Celmins seřadila sedm kreseb oceánu, přičemž každou vytvořila různě tvrdou grafitovou tužkou. V roce 1970 podnikla Celmins výlety do pouští v Severní Arizoně, Novém Mexiku a do Mrtvého udolí, jejichž krajina se odrazila v její tvorbě. O několik let později se jí do rukou dostaly satelitní snímky hvězdné soustavy, jednoho ze čtyř leitmotivů její dlouholeté produkce. Kresby galaxií nevznikly v důsledku pozorování hvězd, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale z lásky k černi grafitu.

Na počátku osmdesátých let Celmins přesídlila z Los Angeles do New Yorku, kde se téměř po dvou desetiletích vrátila k malbě. Oproti raným obrazům získala plátna na rozměrnosti, zdrženlivý kolorit si však uchovala i nadále. Úsporný námětový repertoár Vijy Celmins se v tomto období rozrostl o dva důležité prvky: noční oblohu s hvězdami a pavučiny, na které narazila při listování vědeckými publikacemi v oblíbeném antikvariátu. V souvislosti s omezením kresby zesílila také její grafická produkce, kterou, jak sama dodává, pro její fyzickou náročnost a psychickou koncentraci nenávidí a miluje současně.

Kolínská přehlídka se ve svém výběru 70 děl z rozmezí let 1971 až 2010 omezuje (až na dva oleje) výlučně na kresbu a grafiku, která je zde zastoupena v celé své šíři: suchá jehla, mezzotinta, dřevořez, litografie, dřevoryt nebo akvatinta. Z dálky vypadají grafiky jako fotografie, ale při bližším pohledu vynikne každý detail, každá vlnka, každá vyrytá linie. Jedno mají všechny vystavené originály společné: vyzařuje z nich nesmírná koncentrace a trpělivost jejich autorky, která na některých pracovala s přestávkami i několik let.

Vija Celmins bývá často označována za tzv. artist‘s artist, nebo-li umělkyni pro umělce. Vyznačují se tím, že jejich tvorba není mezi širším publikem tolik známá, umělci si ji naopak vysoce cení. Vedle Celmins bychom sem mohli zařadit také na evropské scéně teprve nedávno objeveného Američana Al Taylora (1949-1999). Kdo ví, kdy se na evropském kontinentu opět naskytne příležitost setkat se s dílem této neobyčejné umělkyně, která do malých formátů dokáže vtěsnat nekonečnost oceánu i hvězdného nebe.

Martina Machová
autorka je stálou spolupracovnicí redakce

__________________________________________________________________

Vija Celmins: Poušť, oceán a hvězdy / Muzeum Ludwig / Kolín nad Rýnem / 15. 4. – 17. 7. 2011