TZ: Tomáš Svoboda

Tomáš Svoboda / 25 slov za vteřinu / GHMP, 2. patro Staroměstské radnice / Praha / 13. 7. – 18. 9. 2011

TOMÁŠ SVOBODA: 25 slov za vteřinu

13. 7. – 18. 9. 2011

Staroměstská radnice, 2. patro

Výstava, pojmenovaná 25 slov za vteřinu, kterou Tomáš Svoboda připravil pro druhé patro Staroměstské radnice, představuje sedm prací z let 2008–2011. Jak již název napovídá – je odkazem na vteřinu videozáznamu, která obsáhne 25 políček – zaměřuje se na přesmyčky obrazu a textu. Přestože autor uplatňuje nejrůznější soudobé projekce, nepoužívá je způsobem, jenž by rozšiřoval jejich výrazové vlastnosti, ale naopak se jimi navrací k dějinám filmu jako technického a mechanického reprodukčního média, zejména k jeho němému období, ve kterém souvislý sled obrazů přerušoval vkládaný vysvětlující text. Divák do expozice vstupuje instalací ze tří světlemodrých panelů z bluescreenu, zvlášť vyvinuté hmoty, sloužící jako pozadí v televizních studiích a pro klíčování digitálního filmu. Jejich velikost předurčily všechny nyní rozšířené rozměry elektronického obrazu (2 : 3, 3 : 4 a 16 : 9). Bluescreenové panely naznačují, že výstava se týká světa klamavých proměn, ve kterém se dané střídá s možným v mezích reálného a iluzivního. Síla kontextu (2010), probíhající v digitálním fotorámečku, připomíná, že pro Svobodu je důležité nalezení vhodného slova. Místo aby nafilmoval souvislý hraný příběh, vystačí si se základními představami-pojmy, jež v jeho pracích přijímají dvojí roli: jsou roznětkami, jimiž si každý z diváků může vytvořit vlastní děj, i nejobecnějšími výrazy, staženými na výpovědní dřeň, zbavenou jakéhokoli psychologizujícího odstínu. Svoboda setrvává u dat, objektivních, jak jen lze. Dochází na okraj, kde sledované záměry nabývají asubjektivní podoby. V Síle kontextu se opakuje sedm stejných slov ve stejném pořadí (nádraží, vlak, vagon, žena, dítě, voják, pes), jsou však vždy uvedena jedním z pětice různých míst, určujících význam děje. Může jít o místa zatížená historií i převzatá z populární literatury, o místa osudová i bezvýznamná. I když jich autor vybral pouze pět, obdobné události, zůstávající bez povšimnutí, by se mohly udát kdekoli na světě po zavedení železnice. Síla kontextu podtrhuje metonymický rys Svobodova uvažování: mnohoznačnost vyvolávají až posuny v rámci dosaženého setrvávání v doslovné jednoznačnosti, kdy očištěný pojem by neměl mít jiný smysl než ten, jenž mu je prvotně vlastní. Autor tak nechává volný prostor pro obrazotvornost diváka, který se může dohadovat, proč byla cesta nastoupena a jaké jsou její důvody a cíle. Jak velké napětí nastává mezi zvoleným podnětem a vlastním provedením je patrné z práce Avatar (2011). Jejím podtextem je sice autorův kritický vztah k současnému filmovému průmyslu, avšak zároveň rozevírá několik významových úběžníků. Pod slibným názvem totiž divák neuvidí sestřih z hollywoodského velkofilmu, natočeného na pozadí bluescreenu, nýbrž uslyší jeho převyprávěný obsah, přečtený hercem Martinem Pechlátem a zaznamenaný přímo v prostoru expozice. Autorem textu není Svoboda, ale nejspíše neznámý pracovní distribuční společnosti filmu. V dotaženější podobě zde Svoboda rozvedl svoji starší práci, ve které před diváky v sále svými slovy převyprávěl obsah Hvězdných válek. V Avatarovi dosáhl ještě většího odosobnění díky převzetí existující textové předlohy. Poukazoval tím na různé roviny sdělení, jimiž se o filmech komunikuje, kdy jejich obrazová hodnota přechází do textové. Rozhodující je vlastní průběh čtení textu. Obě úvodní práce – Síla kontextu a Avatar – otevírají poststrukturalistické meze, v jejichž rámci se Svoboda v současnosti pohybuje, když někdy až analyticky rozebírá a zkoumá dané přístupy, sloužící k uskutečnění uměleckého díla a používané k jeho prezentaci. Na jedné straně vytváří jádra metaudálostí, jež by se mohly kdykoli stát, na druhé nachází další možný vztah k filmu, jiný než diváci či kritici.

Posuny mezi různými možnostmi vzájemného přibližování a vzdalování obrazového a textového sdělení pokračují ve čtyřech pracích, umístěných v hlavním sále druhého patra Staroměstské radnice – Imagine Psycho (2008), Fly (2009), Rozhovor (2011) a Úhel pohledu (2011). V nejstarší z nich, Imagine Psycho, představené v jiných prostorových souvislostech již na Svobodově samostatné výstavě Das Fenster zum Hof v berlínské galerii Antje Wachs, autor svébytně interpretoval film Alfreda Hitchcocka Psycho tím, že jej z obrazové roviny přetlumočil do tisíce psaných titulků, aniž zkrátil jeho délku. Video, pouštěné na LCD monitoru, trvá celých 104 minut. Divák je pozoruje průzorem v uzavřeném objektu, vyvolávajícím dojem, že sedí v kině. Svoboda se soustředil na co nejdoslovnější, nezaujatý popis viděného, který z jeho hlediska přesně postihuje vlastní děj. Vynechal sice zvukovou i vizuální stránku filmu, avšak zachoval jeho původní tempo, jež určoval pomalejším či rychlejším střídáním titulků. Slovo zastoupilo obraz; autor jako by se stal průkopníkem slovního filmu, zdánlivě absurdního spojení, jež však pro jeho úvahy o smyslu média a způsobech výpovědi otevírá nové cesty. Cizí umělecké dílo mu poskytlo podklad pro svébytnou interpretaci, odlišnou od apropriativních postojů, a naopak mířící k významovému oddálení. I když Svoboda předpokládal znalost výchozího filmu, ani u Avatara, ani u Imagine Psycho mu nešlo o vzájemné porovnání jeho práce se zvoleným východiskem, ale o zcela nové sdělení, existující nezávisle na inspirační předloze. Na pozadí krajně zobecněného jazyka, zúženého do co nejprostších, strohých slov a anonymních obrazových předloh, stažených z you tube (klesající letadlo ve Fly či prostředí kuchyně v Rozhovoru), se odehrávají vlastní Svobodovy příběhy. Autor se omezuje na pouhé konstatování, nezkoumá duševní rozpoložení přítomných, neobjasňuje příčiny a pozadí děje. To platí jak pro video Fly, navozující dojem, že by snad mohla nastat letecká katastrofa, tak pro Rozhovor, zabývající se zřejmě partnerským svárem. Stejně jako zůstává zaměnitelné prostředí, nejsou přiblíženy ani jednotlivé osoby; pasažéry v letadle určuje jen číslo sedačky. Modelovým příběhem je Úhel pohledu. V digitálních fotorámečcích, zavěšených do pětiúhelníku, Svoboda rozvádí v textové podobě okamžik, kdy auto, jedoucí krajinou, nezastaví stopaři. Každý z fotorámečků, sestavených tak, aby divák mohl číst pouze jeden z nich a přitom měl povědomí o zbývajících, přináší průběh události vždy jen z jednoho pohledu (například řidiče, stopaře). Nevysvětluje se, proč auto nezastavilo či co znamená záblesk v krajině. Tomáš Svoboda dává prchavým příběhům osobitý rytmus, zpomaluje a urychluje je, stupňuje jejich dramatičnost zaostřením na jeden vybraný detail z celkového záběru nebo zvětšující se velikostí písma. Mají své napětí, avšak není tak vyhrocené, aby měl děj pevný začátek a konec. Autora oslovují „uzlové situace“, odehrávající se v kruhu, kdy smyčka vplyne z konce do začátku, aniž se s ním prolne. Jejich účastníci mohou být kdekoli na světě, v jakémkoli čase a místě. Nositeli autorových zápletek jsou bezejmenní lidé, obývající zobecněná sdělení digitálního věku.

Karel Srp

Práce Tomáše Svobody je součástí dlouhodobé expozice Po sametu, probíhající v Domě U Zlatého prstenu.