Po pochvalné zmínce v New York Times si československého pavilonu a instalace Dominika Langa všiml také měsíčník The Art Newspaper. Česká média stejně jako před dvěma lety v případě Romana Ondáka bienále ignorují, či je pojala pouze zpravodajsky. Recenze zatím přinesly jen týdeníky Reflex, Respekt a měsíčník Art+Antiques.
The New York Times / blog 1. 6. 2011 / Roberta Smith (zde)
Po prvním dni, který jsem strávila prohlídkou většiny, ale ne všech, národních pavilonů v Giardini, se mi letošní bienále začalo jevit jako vyřazovací souboj mezi vše pohlcujícími prostorovými instalacemi. Bitva je obzvláště vyhrocená na malém kopečku, kterému dominují pavilony Velké Británi (Mike Nelson), Německa (Christoph Schlingensief) a Francie (Christian Boltanski), přičemž do tohoto sporu vstupují ještě Švýcarsko (Thomas Hirshhorn) a Česká republika (Dominik Lang). V tomto pavilonu nepříliš známý umělec jménem Dominik Lang, kterému je sotva třicet, vytvořil podivně působící časovou kapsli. Jádrem instalace je velké množství poválečných figurativních soch od jeho otce Jiřího Langa (1927–1996), který přestal s uměleckou tvorbou řadu let před synovým narozením. Slouží to jako k střízlivosti nabádající připomínka zapomnění, které čeká většinu umění vytvářeného v tom kterém okamžiku, ale i připomínka schopnosti uměleckých děl, jako předmětů, různé fáze zapomenutí přečkat.
The New York Times / tištěné vydání 8. 6. 2011 / Roberta Smith (zde)
Je zde několik momentů relativního klidu. Instalace Dominika Langa v pavilonu České republiky a Slovenska, postavená kolem poválečných figurativních soch jeho otce Jiřího, zapomenutého sochaře, má působivou břitkost.
The Art Newspaper July-August 2011 / Louisa Buck
V hluku a shonu letošního bienále jsou to občas tiší hlasy, které přetrvají. V jednoduchém shora osvětleném prostoru snadno přehlédnutelného českého pavilonu Dominik Lang, umělec, který běžně pracuje s architektonickými intervencemi, vystavuje díla svého zesnulého otce Jiřího Langa, sochaře, který stranou obecného zájmu vytvářel figurativní, modernistické sádrové plastiky, které z větší části od 50. let až do jeho smrti v roce 1996 zůstávaly nevystaveny v jeho pražském ateliéru. Nyní se hlavám, figurám a fragmentům socha Langa seniora dostává radikální re-prezentace – jsou teatrálně připojené ke kovovým tyčím, zvýrazňovány rámovými architektonickými konstrukcemi či položeny na nejrůznější podstavce a zrcadla. Oživeny a revitalizovány tyto otlučené, avšak opatrované pozůstatky ukazují, že dřívější díla mohou propojit generace způsobem, který je vskutku povznášející.
Virtuální prohlídka pavilonu na Vernissage.TV / přehrát
Reflex 9. 6. 2011 / Marek Gregor
Dojem z českého pavilónu je rozpačitý. Dominik Lang se v něm vyrovnává s minulostí prostřednictvím vzpomínky na tvorbu svého otce. Nejde ani tak o vlastní instalaci, ta v kontextu celé benátské přehlídky nijak nevybočuje (i když dva naši přední soukromí galeristé se nechali slyšet, že jí byli doslova poplašeni), problematická je spíš celková (ne)prezentace České republiky. Katalogy válející se na zemi bez nezbytného servisu donutí k zamyšlení, zda by se úředníci ministerstva kultury neměli o českého zástupce postarat lépe.
Nezbytnou součástí současného umění je totiž i jeho prezentace ve veřejném prostoru. To pochopil například Federico Díaz – další Čech, na jehož práci můžeme na letošním bienále narazit. Díazova robotická instalace Outsideitself (je součástí tzv. kolaterálních projektů v druhém festivalovém centru Arsenale) je i díky solidní prezentaci přijímána kladně také světovou kritikou.
Respekt 13. 6. 2011 / Jan H. Vitvar
Pozitivním směrem se ubírá i prezentace českého pavilonu. Naposledy tu laťku hodně vysoko nasadil již zmiňovaný Roman Ondák. Před dvěma lety tu reprezentoval Slovensko, protože ve stánku se obě země pravidelně střídají. A návštěvníky pavilonu uvedl do podivné situace, kdy byli zmateni tím, kde se to vlastně ocitají: do budovy totiž vysázel stromy, keříky a vysypal štěrkové cestičky, takže vnitřek pavilonu byl k nerozeznání podobný svému reálnému okolí.
Konceptuálně šel na věc nyní i Dominik Lang. Svou výstavu Spící město pojal jako dialog s tvorbou svého otce, zapomenutého sochaře Jiřího Langa, po němž zbyl ateliér plný plastik převážně z 50. let. Jeho syn nyní léta „spící“ modernistické figury probudil jemnými posuny: v pavilonu je vystavuje různě rozřezané a znovu poskládané do překvapivých sestav, protáhnuté dobovým nábytkem či navzájem pospojované. Po dekády umrtvený inventář jeho otce tak najednou ožívá, mluví nečekaně současným jazykem a řada diváků nejprve vůbec netuší, že plastiky ve své původní podobě vznikly již před šedesáti lety.
Lang tak přesvědčivě dokázal, že si nominaci zprvu zamítnutou vládcem Národní galerie Milanem Knížákem zasloužil (výstavu nakonec muselo kvůli ředitelovým sporům s výtvarníky místo galerie uspořádat samo ministerstvo kultury). Konceptuální umění je v jeho podání poutavou podívanou vybízející k úvahám o relativnosti řazení umění do škatulek moderna, postmoderna či současnost: tady je to zkrátka všechno v jednom. Což je dobře vidět i na nebývalém zájmu návštěvníků o náš pavilon.
Artmix, ČT2 18. 6. 2011 / přehrát reportáž o bienále
Art+Antiques července-srpen 2011 / Zuzana Štefková
Spící město je projekt, který si vás snadno získá. Je vizuálně působivý a – na rozdíl od mnohých realizací v národních pavilonech v Giardini – má silné, srozumitelné téma nabízející několik vzájemně provázaných interpretačních rovin. Dominik Lang vytvořil v Benátkách dílo překvapivě osobní, které zároveň reaguje na obecné otázky generačního dialogu, (ne)možnosti hodnocení uměleckého díla a vztahu individuální i historické paměti.
Lang byl přitom od své nominace v nelehké pozici. Přebíral štafetu po světově uznávaném Romanu Ondákovi a jeho úspěšném projektu „zalesněného“ pavilonu. O letošní umělecké reprezentaci na bienále v Benátkách se navíc vzrušeně diskutovalo už loni na podzim poté, co tehdejší ředitel Národní galerie, vedený osobními antipatiemi, nerespektoval doporučení komise a proti Langovi protežoval projekt Vasila Artamonova, Alexeye Klyuykova a Pavla Sterce. Napětí okolo projektu pro bienále však úplně neopadlo ani potom, co ministr kultury Jiří Besser definitivně zvrátil Knížákovo rozhodnutí. Milan Knížák dodatečně odůvodňoval svůj postoj tím, že idea projektu nebude pro zahraniční publikum srozumitelná, a Dominik Lang se v této atmosféře zdráhal detaily koncepce zveřejnit.
Koncept Spícího města je přitom celkem přímočarý. Dominik Lang pracuje se sochami, které převážně v 50. letech vytvořil jeho otec, akademický sochař Jiří Lang. Samotný titul výstavy vychází rovněž z názvu jednoho z prezentovaných děl. Otcovy sochy však Dominik Lang nevystavuje pro jejich formální kvality, nejedná se o „objev“ díla zapomenutého umělce. Klíčem ke smyslu instalace je její netradiční podoba, posouvající sochy do role materiálu. Konkrétní forma, především použití nábytku, přitom nese výrazný Langův rukopis. Topografie výstavy zdůrazňuje motiv nečekaného přesunu, a to ve smyslu fyzickém i významovém. Lang sochy porcuje, hraje si s jejich měřítkem, nechává je zrcadlit, vtěsnává je mezi nábytek nebo je pohřbívá v zemi.
Původní sochy, z nichž většina prozrazuje formální inspiraci meziválečnou sociální figurací či vliv bruselského stylu, jsou takto obdařeny novým životem. Objevují se v překvapivých vzájemných konfiguracích a vstupují do dialogu s divákem. Jednou nás zarazí upřený pohled sochy vzhlížející přes mřížku kanálu v podlaze, jindy znejistí náznak změny měřítka prostoru jako v případě rozměrných soch vystavených na naddimenzované polici vysoko na zdi, která při troše představivosti evokuje pocit malého dítěte na návštěvě v otcově ateliéru. Svou roli sehrává i moment překvapení podbarvený jemným humorem, využívající nejen jednotlivé sochy, ale i původní výstavní prostor. Zahlédnete-li na jednom z písmen tvořících název pavilonu červený ručník, určitě to není náhoda. Stejně nenápadnou součástí projektu, dotvářející rodinnou konstelaci uvnitř pavilonu, je připomínka ženského elementu: postarší kustodka zašívající háčkovaný ubrus, který patřil Dominikově mamince.
Výsledkem je citlivá výpověď o vztahu dvou historických momentů, dvou sochařů, kteří se nikdy nepotkali (Jiří Lang přestal tvořit dříve, než se jeho syn narodil, a zemřel, když bylo Dominikovi šestnáct), a v neposlední řadě o vztahu otce a syna, předčasně ukončeném otcovou smrtí. V katalogu Dominik Lang uvádí, že se cítil osudem soch v opuštěném ateliéru fascinován, ale zároveň si uvědomoval svou neschopnost nazírat otcovu tvorbu nezúčastněně. „Nikdy bych je nedokázal rozbít nebo vyhodit,“ říká o otcových sochách. „Současně se o ně neumím postarat, ošetřit je ani je teoreticky analyzovat.“ Osobní rovina v Langově pojetí tedy úzce souvisí s otázkámi hodnoty uměleckého díla. A nejde jistě jen o umění. Emocionální blízkost či vizuální přeexponovanost jakékoli věci nebo bytosti nás staví do podobné situace, kdy cosi vidíme a nevidíme zároveň.
Dalším obecným problémem, kterého se Dominik Lang ve svém díle dotýká, je téma „zmizelé“ generace nastupující na scénu na přelomu 40. a 50. let, k níž patřil i jeho otec. Jiří Lang sice nebyl disidentem, ale jeho kariéru nutně poznamenal zážitek strachu a nesvobody počátku 50. let stejně jako vnucený ideál socialistického realismu. V tomto kontextu se Langova figurální tvorba ve stylu modernismu 20. a 30. let může jevit nejen jako projev jistého konzervativismu, ale i jako odpor vůči dobou diktované sorele. Tohoto handicapu poválečné generace si je Dominik Lang dobře vědom a i z tohoto důvodu jej lákalo vystavit otcovy sochy v Benátkách. Zajímala ho jistá nepatřičnost, skutečnost, že by se tento typ soch jinak nemohl na bienále objevit. Přitom Novotného funkcionalistický pavilon představuje pro sochy Jiřího Langa „přirozené“ instalační prostředí. Jak Dominik Lang poznamenává v katalogu, připomíná prostory, ve kterých jeho otec vystavoval.
Touto úvahou se dostáváme k tématu galerijního prostoru a uměleckého provozu, které Lang ve své tvorbě s oblibou řeší, i když dosud nikdy nepoužil tak osobní východisko. Zatímco ve svých dřívějších realizacích měnil tvar a proporce galerie a různými způsoby zviditelňoval fungování a „materiál“ výstavního prostoru, v Benátkách vytvořil model fiktivní výstavy, inspirované fotografiemi otcova ateliéru i snímky z jeho vernisáží v 50. letech. Výsledkem je pseudomuzeální instalace čerpající intenzitu z napětí mezi nenápadným vzhledem soch, které nijak nevybočují z dobové produkce, a jejich bizarní adjustací balancující na pomezí humoru a symbolického násilí. Vzniká cosi mezi depozitářem, výstavou a snem, který v podivném bezčasí sní opuštěný sochařský ateliér.
Art+Antiques červenec-srpen 2011 / listovačka
artalkweb.wordpress.com 