TZ: Společně i zvlášť

Společně i zvlášť / Wojciech Stefanik, Jiří Šigut, Leopold Duszka – Kołcz / Výstavní síň Sokolská 26 / Ostrava / 25. 7. – 21. 8. 2011

společně i zvlášť / razem i osobno / together and separate

Wojciech Stefanik | Vratislav: Moje kronika, neboli nic nového / Moja kronika, czyli raczej nic nowego / My Chronicle or Nothing’s New

Jiří Šigut | Ostrava: Industriál / Industrial / Industrial Structure

Leopold Duszka – Kołcz | New York: 0,33 m2 v šírém poli kumštu / 0.33 m2 Szczerego Pola Sztuki / 0.33 m2 of Wide Field of Art

25. 7. – 21. 8. 2011 / vernisáž 25. 7. 2011 v 17.00 hodin

Výstavní síň Sokolská 26 (CKV)

http://trojhlavydrak.com/index.php?spok=w-o-ny

Výstava s názvem „Společně i zvlášť“ přináší do Ostravy ukázky z tvorby tří umělců, jenž spojuje dohromady nejen umělecké přátelství ale i skutečnost, že ve svém tvůrčím procesu používají médium fotografie jako jeden z hlavních výrazových prostředků. Je pochopitelné, že rozdílný temperament těchto tří osobností, jejich životní zkušenosti a také odlišná poloha jejich bydlišť byla nepřímým, ale většinou bezprostředním důvodem k tomu, že každý z nich přikládá svým fotografiím jiný význam, používá je z různých důvodů a s tímto médiem také jina k pracuje.

Newyorčan Leopold Duszka – Kołcz zřejmě unaven hlukem velkoměsta hledá „nedotčená místa“, v nichž se dotýká téměř filozofických, existenciálních otázek. Tento intimní a prchavý proces se mu daří zachytit na fotografiích, zaznamenávajících jeho myšlenky a pokusy. Své záznamy považuje za tak důvěrné a osobní, že je nerad vystavuje. Své „já“ zpřístupňuje jen výjimečně a tato ojedinělá možnost se nabízí nyní i v Ostravě.

Wojtek Stefanik, žijící a působící v polské Vratislavi, zachycuje již několik let téměř denně stejný výhled na fragment krajiny a oblohu z okna svého bytu, jakoby rezignoval na hledání běžně chápané výjimečnosti. Nemá potřebu vzbuzovat údiv lovením kuriózních a šokujících záběrů, vystačí si s několika málo motivy, ve kterých vnímavý pozorovatel vycítí napínavý příběh „všeho, aneb ničeho“. Fotografie slouží jen jako spouštěč divákova podvědomí. Návštěvník výstavy má možnost alespoň na chvíli uchopit kousek všednosti a pohlédnout na okamžik běžného dne, na nějō už bohužel v každodenním spěchu nezbyl čas.

Úplně jinak zachycuje prchavé okamžiky bytí ostravský výtvarník Jiří Šigut. Jeho fotografie nevycházejí ze současných technologií, ale funkci fotografického přístroje zde plní všudypřítomný a všeobjímající prostor se změnami světla a teplotními výkyvy. Na velkoformátových fotografických papírech jsou vrstveny okamžiky a zaznamenávány stopy míst v celém časovém rozsahu procesu expozice. Vzniká tak překvapivý a působivý záznam příběhu existence, pro tentokrát, industriální struktury Tři různé tvůrčí osobnosti, tři rozdílné přístupy, jeden výstavní prostor a jeden stejně inte nzivní a vřelý vztah k médiu fotografie nabízí výstava „Společně i zvlášť“ ve Výstavní síní Sokolská 26 do 21. srpna 2011.

Výstava je výsledkem dlouhodobé kulturní výměny mezi vratislavskými a ostravskými institucemi a spolky. Tato expozice byla připravována jako spontánní příspěvek umělců na podporu kandidatury Vratislavi na titul Evropské hlavní město kultury pro rok 2016, aniž by zúčastnění mohli tušit, že v konkurenci jedenácti polských měst nakonec zvítězí.

Tadeáš Goryczka a Jaroslav Němec / SPOK

Wojciech Stefanik

Moje kronika, neboli nic nového

Wojciech Stefanik se narodil ve Vratislavi v roce 1952, kde bydlí a pracuje dodnes. V letech 1974–1979 studoval fakultu průmyslového designu a interiérové tvorby na vratislavské Vysoké škole výtvarného umění (nyní Akademie výtvarného umění – ASP). Od roku 1974 prezentuje své umělecké projekty a aktivity (především performance a instalace) v mnoha galeriích v Polsku i v zahraničí (Nieuwegein, Eindhoven, Budapešť, Kassel, Hunfeld, Bergich Gladbach, Drážďany, Berlín, Wiesbaden, Mnichov, Stokholm, New York, Minsk, Edinburgh).

Stefanikovy výstavy jsou podobné a přestože jedna připomíná tak trochu druhou, nikdy nejsou stejné. Sám je popisuje jako „…fragmenty příběhů bez začátku a konce. … Jsou veselé, ale zároveň smutné. Týkají se všeho, ale vlastně i ničeho…“ O sobě říká, že je prostým regionálním dělníkem, který nemá snahu hledat a uskutečňovat věci, výjimečné za každou cenu. Jeho instalace mají názvy, jenž dávají tušit, že to, co prezentuje není v zásadě ničím převratným, ale naopak všedním.

Takováto úvodní anotace by mohla případného návštěvníka vést k pochybám, zda má tuto výstavu cenu vidět. Autor navíc opakovaně využívá stejné všední předměty (stůl, židle, lampa, záclona, atd.) a stále opakuje tytéž motivy, např. okno, což se může zdát nepříliš vynalézavé, dokonce pochybné a riskantní. Pokud se však rozhodnete vstoupit do galerie, jež se nebála „rizika“ a rozhodla se představit Stefanikovu tvorbu, můžete si být jisti, že si zde najdete něco velmi vlastního. Objevíte kus všedního dne, všem nám tak důvěrně blízké, jako třeba výhled z okna na kousek „vlastního“ nebe. Tento léta se opakující motiv v podobě stovek fotografií nebe, rozházených po stolech a po podlaze, „uspořádaných bez ladu a skladu“, je charakteristickým rysem Stefanikových instalací. Často je doprovázen desítkami fotografií oken v různých místnostech, v nichž autor často rozjímal. Ty se pak objevují v galeriích ledabyle zavěšené, přilepené, nebo jsou jako obrazy přímo promítané na stěnu. Tento způsob prezentace je volen proto, aby se dalo vytušit a pochopit, že i návštěvníci výstavy se stali součástí většího celku.

Další, důvěrně blízký pocit vychází ze soukromí, jaké zažíváme v našich vlastních bytech (v pokoji, pracovně, atd.) a ten je v galerijním prostoru navozen a umocněn sestavou z běžných domácích předmětů. Tlumené světlo a doprovodné zvuky (tichá hudba, uliční hluk, atd.), to vše přispívá k dojmu, že jsme nechtěně narušili cizí soukromí. Tyto výrazové prostředky jsou velmi příznačné pro Stefanikovy prezentace a mohou za to, že tradiční výstavní prostor se „na chvíli“ a neočekávaně promění. Běžně zažitá definice pro pojem instalace zde selhává. Setkáme se zde s něčím na pomezí žánru, inst alace se prolíná se scénografií, či s aranžováním interiéru. I přestože autor používá stále stejné „rekvizity“ a principy, vzniká pokaždé nová situace, jež je výsledkem spolupůsobení specifik galerijního prostoru a vstoupení samotného umělce do něj. Stefanik na cestách se svými výstavami do různých míst vnáší zprvu fragment „svého“ prostředí, aby jej přizpůsobil novému místu. Poté si z něj bere kousek „něčeho“, aby jej zase použil s dřívějším v rámci nově řešeného prostoru.

Leopold Duszka – Kołcz

0,33 m2 v šírém poli kumštu

Leopold Duszka – Kołcz se narodil v roce 1954 ve Vratislavi. Absolvoval vratislavskou Státní vysokou školu výtvarného umění (PWSSP). Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se autorsky podílel na vzniku Centra světla (Centrum Światła). V osmdesátých letech, kdy ukončil své aktivity na tomto výtvarně divadelním projektu, spolupracoval s vratislavskou galerií Zakład nad Fosą a Galerii Działań ve Varšavě. Více než dvacet let bydlí a pracuje v New Yorku.

Expozice nazvaná „0,33 m2 na širém poli kumštu“ představuje fotografický záznam tří souběžně probíhajících uměleckých aktivit Leopolda Duszky – Kołcze. První z projektů „Table Gallery“ byl zahájen v roce 1983, dva další („širé pole kumštu“ a „stopy kumštu na širém poli“) vznikly v roce 1995. Tento umělec více než dvacet let cíleně působí mimo oblast tradičně chápaných galerií, své aktivity však popisuje, zaznamenává a pokouší se dohledat v nich obecné zákonitosti. Hledá a definuje způsoby, jak vnímat umění v jeho přirozeném projevu tzn. bez vliv u veřejných a politických tlaků. Sám o tom říká: …Mým cílem není proměňovat okolí. Jde mi především o transformaci pohledu na svět. „Širé pole kumštu“ mi dává absolutní, bezbřehý a volný prostor a podobně chápu smysl a podstatu umění…

Ukázka z textu Leopold Duszka – Kołcz: V průběhu deseti let jsem se jednou, dvakrát v roce zjevoval na předem zvolených místech, abych cíleně narušoval jejich přirozený řád. Nešlo ale vůbec o žádný drastický zásah, takový jsem nikdy ani neměl v plánu. Vždy mi šlo spíš o jemný zásah, jen se jakoby dotknout vodní hladiny, chtěl jsem jen tušit, ne přímo pozorovat kruhy na hladině. Takto se pokouším naplňovat mou naléhavou potřebu scelovat vnitřní a vnější prostor dostupnými prostředky. Vnější prostranství je v tomto případě reprezentováno rozlehlostí širého pole, které vnímám jako ryzí architekturu bez nutnost&i acute; existence dominant, bez vynucování pragmatického užitku, které je však dostatečně odolné a houževnaté vůči mým krátkodobým pokusům a zásahům. Takové okamžiky se mi občas podaří zachytit na dvourozměrnou fotografii. Díky přemlouvání mého bratra Bohuslava a jeho rodiny jsem své experimenty nakonec natrvalo situoval do polské vesnice (Nowa Wieś Wyszyńska). Doufám, že moje prezentace se stručným komentářem a třeba i rozhovory, dříve uveřejněné v tisku objasní, čím to mé „širé pole kumštu“ vlastně je.

Leopold Duszka – Kołcz / New York 2011

Jiří Šigut

Industriál

Ostravský rodák Jiří Šigut (1960) se v letech 1985–1991 zabýval fotografickými záznamy, v nichž programově nevstupoval do procesu dlouhotrvající expozice. Pro toto tvůrčí období je charakteristické, že fotografie vznikaly jako záznamy mimouměleckých, nijak nestylizovaných činností. Ve svých Poznámkách k fotografii z let 1984–85 autor píše: „Domnívám se, že právě pomocí potřebné délky expozice, případně jejího spojení s pohybem lze zachytit jinak nepostižitelnou mnohotvárnost zobrazené skutečnosti (předmětu, objektu apod.) z úhlů nebo míst, které v témže čase vidět vcelku a najednou nemůžeme“. Tématy tohoto z působu vizualizace času se stávaly obvyklé činnosti (cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy…) nebo také záznamy teploty okolí v interiérech či exteriérech, hudby nebo filmů, a to vše na jediném políčku filmu.

Na tradiční vztah negativ – pozitiv Šigut postupně rezignoval na počátku devadesátých let. Od té doby autor zaznamenává své aktivity a procesy v přírodě přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru. Zdrojem světla a energií se stává příroda (denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky…). Emulze tu nemá jen fotografickou funkci, ale překračuje ji a reprezentuje světlo – citlivost veškeré hmoty. Svou práci, tedy pokládání fotopapírů do volné přírody (v řádu několika dnů, nebo i týdnů), spojuje autor s obdobami rituálů, svých velmi osobních a intimních nočních performancí. Sám říká: „Jsem fascinován možnost&iac ute; fotopapírů pracovat v čase, absorbovat světlo, energii. Ta schopnost věrně zobrazit a následně uchovat pomíjivé. Zaznamenat procesy a živly trvající miliony let, které vnímal i první člověk. Mým pocitům často chybějí slova, ale zůstávají papíry s nepatrnými záznamy pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem … s otiskem světa.“

Jiří Šigut vystavoval na 48 samostatných výstavách (Slovensko, Polsko, Rakousko, Francie, Itálie). Zúčastnil se více než stovky společných výstav (Slovensko, Polsko, Rakousko, Německo, Dánsko, Itálie, USA). Jako jediný autor z východní Evropy byl vybrán americkou kurátorkou Deborah Klochko na putovní výstavu Picturing Eden (Zobrazení ráje), kterou vidělo v letech 2007–2009 více než 20 milionů amerických diváků při jejím putování v 7 prestižních galeriích a muzeích napříč Spojenými státy (New York, Kalifornie, Florida, Iowa…).

Historik umění Josef Moucha řadí Jiřího Šiguta ve svém textu Zrození múzy ke dvaceti českým tvůrcům (např. J. Sudek, F. Drtikol, J. Funke, J. Štýrský, E. Medková, J. Svoboda, J. Koudelka ad.), kteří v průběhu 20. století prosadili posuny ve vnímání uměleckých možností fotografie.

Ve Výstavní síni Sokolská 26 Šigut představí svůj nejnovější projekt INDUSTRIÁL. Místa pro pokládání fotografickým papírů autor nehledá jako doposud v přírodě, ale vybírá si industriální prostory. V těch jsou papíry dlouhodobě exponovány nejen světelnými okolnostmi, ale souběžně také „kontaminovány“ geniem loci, které si tyto prostory stále uchovávají. Následná adjustace pak překračuje obvyklou prezentaci obrazu v ploše a vstupuje do interakce s prostorem spíše jako objekt.

Reklamy