Diplomanti AVU: Volnost výrazů?

Karlínská hala hostila do 10. července diplomanty pražské AVU. Kurátor výstavy Markus Huemer v úvodu katalogu vyslovuje myšlenku, že v rámci postmoderny „musí být vše možné a otevřené. […] Díky tomu ztratila na důležitosti ochota ptát se na nutnost vyjadřovacího prostředku jako adekvátního prostředku vůle vyjádřit se.“ Zaměřme se tedy na to, zda mladí umělci opravdu nalezli tuto volnost autorského výrazu a nehledají v rámci postmoderny vždy jen nutně nové formy.

Překračování rámců a hranic dokázal Tomáš Tichý z ateliéru restaurování. Na výstavě představil autorský, precizně malířský cyklus Na cestě, v němž sleduje město jakoby zamlženým objektivem pohybujícího se fotoaparátu. Jen některé z předmětů, které potkává na ulicích, jsou zaostřené. Jindy před plátno umísťuje sklo s iluzivními dešťovými kapkami. V porovnání s jeho díly působí série Sedm (personifikace sedmi smrtelných hříchů) Jana Petrova z ateliéru klasické malby Zdeňka Berana jako pouhé dodržování rámce oboru, do něhož vmísil filmově hororový efekt.

V hororovém duchu se nese i video Petry Římalové: Líně klouzající záběry počítačově animovaných prázdných místností jsou střídány krátkými texty. Postava je vržena do prostoru a očekává (nebo se obává?), že někoho konečně potká. Napjetí ve videu je vytvářené jak existenciálními otázkami, tak působivou animací. Poselství tohoto videa by se určitě neztratilo, kdyby se autorka pustila i do počítačové hry.

Markantní rozdíl bylo možné pozorovat v dílech dvou spolužáků z ateliéru sochy Jana Hendrycha. Petra Lamačová do haly nainstalovala své odlitky Přemostění – Překlenutí – Spojení, na něž použila patinovanou sádru, sádru s pískem, nebo polyester. Hrubost jejich zpracování vytvořila protiklad ke zdi na níž byla díla zavěšená. Technické téma mostů získalo subtilní abstraktní řeč, jejíž přesný význam si divák musel domyslet.

Zcela naopak tomu bylo v případě Kryštofa Hoška. Ten vypracoval plastickou kopii Caravaggiova Vítězného Amora, jehož podstavec polepil reprodukcemi původní malby. Na ní Amor drží v pravé ruce šípy, zatímco levá ruka je v zákrytu. A do té mu Kryštof Hošek vsadil velkou devíti palcovou pistoli. Amor přešel na účinnější zbraně. Jasná čitelnost vtipu vytváří druhotný problém: Jak se dívat na humorné dílo, které je jednou přečtené? Prvotní překvapení se opakovat nedá a pokud v něm není další symbolika a vše je vyřčené, pozorovatele na něm už nic neláká.

Ne vždy však jeden ateliér poskytuje takovou různost výrazů. Často jsou bohužel práce studentů až příliš podobné dílům vedoucích ateliérů. Problém typický pro Milana Knížáka však vyvstává i u ateliéru malby Jiřího Sopka, naopak tvůrčí svobodu je cítit ze Skreplova ateliéru malby či z prací studentů Tomáše Vaňka.

Ukryté poklady na výstavě Diplomantů AVU

Na výstavě absolventských prací bylo možné pozorovat i umělecké projevy, které se vymykají navyklým monumentálním myšlenkovým konceptům. Osobní tématiku a jemnou řeč rozvíjejí ve svých kresebných dílech studenti Jitky Svobodové. Dana Sahánková reflektovala v rozměrných siluetách vlastní rodinu, Nikola Čulík vyprávěl drobounké příběhy často doplněné textem.

Dvě výrazné umělecké osobnosti se zformovaly v ateliéru Jiřího Příhody. Dílo Jana Pfeiffera se prosazuje samo, protože přenáší filosofující myšlenky do metaforické formy. Ve třech projekcích s názvem Uprostřed vymezení, které nainstaloval do tmavé kóje, se věnuje tématu výšky jedince v prostoru. Jeho video nezamlčuje osobní vhled autora. Ten nejprve doslova „vykreslil“ rozdíly v náhledech na své okolí u lidí různé výšky. V dalších videích inscenoval sám sebe do prostoru parkoviště ve své dvojnásobné výšce či rozpažením a otáčením zkoumal jeho hranice. Zdánlivě fyzikální téma však kvůli pojmům jako „horizont“ a „nadhled“ získává existenciální nádech. Celek jeho díla slouží vnímateli jako možnost imaginace a teprve vhledem se mu odhalí skutečná poezie autorovy tvorby, čímž se Jan Pfeifer řadí mezi umělce s pečlivě propracovanou sémiotikou.

Způsob tvorby Johanky Střížkové je v porovnání s ostatními díly naprosto intuitivní a intimní, proto se její videa a instalace se náramně hodili do vyděleného prostoru v patře. Na výstavě použila motýla, kterého vybrala podle ideálního sklonu křídel v okamžiku jeho smrti a zavěsila jej na stěnu ve krabičce tak hluboké, že zdálky je sotva poznat, co je vystavené. Jako „kontrapunkt“ k němu umístila akvárium s rybičkami, které však mělo matná skla a tak rybičky nevidí ven ani divák dovnitř. Na vystavených artefaktech nechala parazitovat popínavou květinu, která se do haly „vplevelila“ odkudsi zvenku. Johanka Střížková je od své stáže v New Yorku zvyklá pracovat i v otevřeném prostoru a tuto prostorovou symfonii rozvíjela i na rozmístěných video-projekcích. Autorka s aktivními zkušenostmi s baletem i gymnastikou ve svých videích vystupuje někdy sama, jindy používá kompars. Pohybový i mimický výraz je vždy naprosto upřímný, možná proto její tvorba působí tak jemnou „dívčí lyrikou“. Tento obskurní pojem se oproti všem zvyklostem pro její dílo skutečně hodí.

Hra na vypnuté varhany, balancování ve stojce na hromadě písku, uvolněný spánek mezi matrací a roštěm postele i zvláštní tanec špiček prstů u nohou (přičemž divák ani netuší, že jde o tanec způsobený prudkou bolestí). To jsou ukázky řeči děl, která se zcela vymykají právě svou senzitivitou. Nelze tedy zcela objektivně říci, jak tento umělecký projev vyznívá. Právě proto, že je zcela subjektivní, jeho posouzení musí být také. Ovšem podle autora tohoto textu máme co dočinění s umělkyní, která diváka na dlouhou dobu ovlivní a tak trochu citově obměkčí.

Filip Jakš
autor je stálým spolupraconíkem redakce

 

Reklamy

Výstavní prostory ve městě pod Ještědem

Pokud bychom položili obyvateli Liberce otázku, jaké galerie ve svém městě zná, s největší pravděpodobností v jeho odpovědi zazní jméno Oblastní galerie. Především díky své dlouholeté historii − a od poloviny čtyřicátých let minulého století stále stejnému zázemí − zakořenila největší a jediná sbírkotvorná galerie Libereckého kraje v povědomí široké veřejnosti. Libereckou scénu ovšem netvoří pouze Oblastní galerie. V současné době má umění ve městě pod Ještědem k dispozici další čtyři výstavní prostory, které se zrodily z osobních iniciativ místních výtvarníků, fotografů a studentů. Jsou to Galerie Die Aktualität des Schönen, Galerie U Rytíře, Galerie 3×3 a Galerie YAFA.

Celý příspěvek

Realismus bez příkras

Dům umění v Českých Budějovicích úspěšně přestál všechny dosavadní pokusy primátora Thomy o jeho zneškodnění a na přelomu května a června představil práci amerického fotografa Christophera Williamse (1956) ve výstavě Kapitalistischer Realismus? Jde o jedno z prvních evropských představení autorova nového souboru fotografií, které byly počátkem roku 2011 zveřejněny v galerii David Zwirner.

Celý příspěvek

Síla gesta: ohlédnutí se za PQ

Pražské Quadriennale obrátilo pozornost i tam, kde se jí při běžném nazíraní na vizuální umění nedostává – ke scénografům, zvukařům, osvětlovačům a vůbec oborům, které zdánlivě „jen doplňují“ divadelní představení. V nepřeberném množství scénografických instalací umělců z dvaapadesáti zemí světa se ukázaly výrazné scénografické instalace, ale mnohdy jen různé tvůrčí přístupy představené interaktivní formou.

Celý příspěvek

Kostýmy v parku

Nezapomenutelné dílo Lewise Carrolla Alenka v říši divů a za zrcadlem se stalo inspirací pro výstavu studentů DAMU, katedry scénografie, oboru Kostým a maska, kteří pod profesionálním vedením Jany Zbořilové a Ivany Brádkové prezentovali v galerii Altán Klamovka své originální kreace. Návrhy na divadelní výpravu vytvořené jednotlivými studenty zahrnují především výtvarnou stylizaci charakteristických postav z této legendární pohádky. V interiéru galerie symbolizujícím určitý předěl, bránu mezi realitou snovou a skutečnou, tak byly vystaveny především návrhy kostýmů a masek. Divák tam mohl porovnat nápaditost jednotlivých autorských přístupů, invenci a originalitu studentů. Výstava se konala v rámci širšího programu Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2011, kdy jsou umění vycházející z divadelní tvorby přenášena do veřejného prostoru či atypických divadelních scén.

Celý příspěvek

Crossing the Line

Výstava Crossing the Line indonéského streetartisty a výtvarného umělce Bayu Widoda v Galerii Armaturka v Ústí nad Labem nezůstala jen strnulou prezentací výtvarných děl. Kurátorky výstavy Tereza Nováková a Romana Veselá překročily práh galerie a část tvorby umístily do centra města na Billboard Gallery Europe, kde Bayu vytvořil během jednoho týdne dvě velkoformátové malby. Spontánně reagoval na téma města a odcizení člověka, které jsou jeho hlavním inspiračním zdrojem. Obličeje postav nahradily lebky. Ty využívá Bayu Widodo ve své tvorbě poměrně často, slouží mu jako symbol odcizení a izolace člověka. Tělo pak zpevnil armaturami, které se vyráběly v továrním objektu, kde dnes najdeme Galerii, čímž symbolicky propojil oba výstavní prostory.

Celý příspěvek

Kulisa na pozadí – čehokoliv

Kulisa je pomalovaný kus materiálu na pozadí scény znázorňující a umocňující atmosféru děje. Současně je ale i názvem pro výtvarné sympozium ve Staňkovicích, kterému tato definice sluší možná lépe než leckteré divadelní rekvizitě. Jeho tématem bylo vytvořit kulisy pro performance. Účastnili se ho studenti Katedry Výtvarné Kultury a Fakulty umění a designu z Ústí nad Labem.

Celý příspěvek

Škádlení fasád za dva miliony

Egon Schiele slaví 120. narozeniny. Kromě toho, že vedení Art Centra v Českém Krumlově, které nese jméno tohoto expresionisty, se pokusilo tento fakt připomenout opětovným vystavením a oprášením jeho notoricky známých děl, připravilo vydařenou výstavu, v níž mísí matadory českého výtvarného umění s neznámými elévy. V instalacích a prezentacích několika umělců, zúčastnivších se Umění každodennosti, jsou právě předměty denní potřeby tím, co jejich uměleckou invenci ozvláštňuje. Především v práci Artura Magrota a Alessandry Svatek můžeme však skutečně spatřovat záměr, který využívá všednosti. Zároveň proti ní jejich práce žhavě vystupuje; proti všednosti a její barvotiskové a k uzoufání neodbytné aktuálnosti. Nebo se tak alespoň tváří.

Celý příspěvek

Lepkavé stopy v prachu

Příležitostnému návštěvníkovi ostravské galerie Kruh se v těchto dnech dostává poněkud neobvyklé zkušenosti. Podlahu i stěny si podmanili hlemýždi zanechávající lepkavé stopy v prachu, na zemi se vysrážela rozměrná kaluž bránící podobně jako koberec hub ve volném pohybu a ze zdí vyrašilo větvoví stromů. K tomuto návratu k přírodě zavelel Libor Novotný, jehož asimilace neutrální galerijní kostky (v tomto případě spíše třípokojového bytu), se zjevně odvíjí od jeho zkušenosti s uměním ve veřejném prostoru.

Celý příspěvek

Dějiny křehkosti v královských zahradách

Královský letohrádek na Pražském hradě, který prošel v uplynulých dvou letech celkovou rekonstrukcí, hostí od května do září tohoto roku další díl projektu prezentujícího jednotlivé součásti sbírkových fondů největšího hradního komplexu na světě. Po výstavách Na čtyřech nohách: Sedací nábytek Pražského hradu, z roku 2006 a Hodiny ze sbírek Pražského hradu o dva roky později, přišla na řadu rozsáhlá část sbírkového fondu – porcelán.

Celý příspěvek