In_margine (k projektu Spam: Another Brick)

Milena Bartlová: Nevyžádaný rytmus?

Výstavní sály v zadní části pražského Rudolfina jsou jedinou pražskou budovou, která byla postavena cíleně jako muzeum umění. Stalo se tak koncem 70. let 19. století na náklady České spořitelny. Už skoro dvě desetiletí v Rudolfinu funguje to, čemu se hezky-česky říká Kunsthalle, tedy (státem financovaná) velká výstavní síň bez vlastních sbírek a stálých expozic. Pod vedením Petra Nedomy zprostředkovává českému publiku především kvalitní současné umění. Mnozí se domnívají, že do novorenesančních sálů se tento program nehodí a že by tu mnohem lépe vypadala stabilní expozice například umění 19. století. Kontrast mezi tradicionalismem a důstojností prostor na jedné straně a nestabilitou či kontroverzností hodnot aktuálního umění na druhé straně ale funguje dobře jako “otevírák” pozornosti návštěvníka: vezmou se mu jeho zavedená estetická očekávání, a namísto nich se ukazuje úplně jiná “možnost světa”.

In_margine (o Miroslavu Tichém)

Mile Bartlová: Za co se stydíme

Který žijící český umělec dosahuje na světovém trhu dnes nejvyšších cen? – Přece ten úchylný dědek z nějaké díry kdesi na Moravě. Je to jen obyčejná komerční bublina, neuvěřitelně mizerné fotky a s uměním to nemá nic společného. A ta legenda o pronásledování komunisty je už vůbec směšná, zavírali ho proto, že je to magor, co obtěžoval ženské.

In_margine (o pokladech z brněnské kanalizace)

Milena Bartlová: Co máme ze starého umění? Zároveň zpráva o utajeném mistrovském díle českého umění

Hlavní předností starého umění je jeho nezpochybnitelnost. Obrazy, sochy a drahocenné předměty přetrvaly staletí a v nové době naplnily muzea, čímž se staly vlastně samotnou definicí pravé umělecké kvality. Problémem nejsou sama stará díla, ale jen jejich prezentace. Při podrobnějším pohledu můžeme výstavní nadílku starého umění, kterou na přelom roku připravila pražské muzea, hodnotit různě.

In_margine (o ježíškovi)

Milena Bartlová: Vizuální kultura neviditelného – ježíšek jako akční umění

Barvy předvánočního a vánočního období jsou zelená a červená. Liturgickou barvou adventu je fialová a vánoce bychom si přáli bílé, jenže v praxi červeno-zelená kombinace vítězí. Její původ je možná v cesmíně ostrolisté (ilex aquifolium), stálezeleném keři s červenými bobulemi, který symbolizuje vánoční svátky v Británii. Nakonec na celé čáře vítězí intenzivní červeň a každá příručka marketingu nám vysvětlí proč: neodolatelně přitahuje pozornost a probouzí vášně, které si moderní lidé vybíjejí mj. lovem a sběrem, tedy nakupováním.

Monthy Python: Life of Brian

In_margine (k výstavě Holé baby)

Milena Bartlová: Holá pravda?

Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Národní galerie? Výstava „Holé baby. Necenzurované akty moderných majstrov“, která  byla do konce listopadu k vidění v bratislavské SNG, aktualizovala pětadvacet let staré heslo radikálních feministek (www.guerrillagirls.com). Nejde samozřejmě o návštěvnice, kustodky a kurátorky, nýbrž o ženy zobrazené. Součet žen na vystavených obrazech jakéhokoli muzea umění je v příkrém nepoměru k součtu umělkyň, které tu vystavují. A většina z těch zobrazených žen jsou akty.

Prosincové číslo Art+Antiques

V prosincovém Art+Antiques čtenáři najdou rozhovor s malířkou Květou Pacovskou, pozvánku na retrospektivu Karla Škréty, kterou připravila Národní galerie, nebo obsáhlý článek věnováný problematice současného urbanismu. Prosincové číslo rovněž přináší vzpomínky na Bělu Kolářovou, Věru Janouškovou, Huga Demartiniho a Otakara Slavíka, kteří nás v letošním roce navždy opustili.

více na www.artplus.cz

In_margine (ke Klíčové soše)

Milena Bartlová: Klíč

Kromě Milana Knížáka máme i jiné vizuální umělce, kteří jsou nepřehlédnutelnými osobnostmi veřejné scény. Státní vyznamenání jim ale zřejmě (alespoň zatím) nehrozí. Jiří David částí své tvorby naplňuje představu střední či starší generace o tom, co je to politicky angažované umělecké dílo: monumentální instalace ve veřejném prostoru, která rozpoznatelně zůstává estetickým objektem (a nemění se v akci, v přímou intervenci do dění). Myslím, že konceptuální a akční umění nezrušilo ony starší možnosti, v jejichž prospěch mluví i nesporně lepší šance na srozumitelnost u publika, což není v případě politického umění zanedbatelné. Kritériem by mělo být, zda je dílo dobré, a pokud jde o veřejně angažované dílo také to, jak je politicky aktuální a co k věci říká.

In_margine (k medaili pro Knížáka)

Milena Bartlová: Akce – obdržet od prezidenta při státním svátku medaili za zásluhy o stát

Nejen Alfons Mucha dal ve dvacátých letech svou tvorbu do služeb nového Československa a nejen v jeho případě nevadilo, že je to už tvorba hodně neaktuální. Náhrada secesní živosti dobře srozumitelným a docela nadčasově nudným realismem charakterizuje i plastiky, ikonograficky oslavující nový stát, které vytvořil Ladislav Šaloun pro budovu tehdejší Zemské banky v Bratislavě. Sochu T. G. Masaryka z tohoto souboru nyní instalovali v Bratislavě před národním muzeem. Nechci teď srovnávat pomníkovou situaci v Bratislavě dejme tomu s Brnem či Plzní. Ve slovenském kontextu sporný pomník byl ale jedinou akcí v oboru vizuální kultury, která letos připomněla 92. výročí založení Československa.

Přednáška Mileny Bartlové

Milena Bartlová: Historie queer reprezentace aneb Možnosti oteplení v dějinách umění / MG: Uměleckoprůmyslové muzeum / Brno / 5. 11. 2010 v 16:30

In_margine (k Slovanské epopeji)

Milena Bartlová: Slavme slavně slávu slavných Slávů II.

Kde se bude vystavovat soubor dvaceti obřích obrazů, namalovaných Alfonsem Muchou mezi lety 1912-1928, se stalo živým tématem vrcholící kampaně před komunálními volbami. Slovanská epopeja (sic) mi nejdřív připadala jako docela nepravděpodobný hrdina dneška. Není náhodou, že o ní zatím novináři tisknou jen letmá odborná vyjádření: těžko se u nás hledá kvalifikovaný historik umění, který by ji dokázal vychválit tak, jak by se to zrovna teď hodilo.