Současná česká krajina – Krajinomalba a jiné cesty ke krajině / Tomáš Císařovský, Filip Černý, Zdeněk Daněk, Pavel Doskočil, Jolana Havelková, Tomáš Hlavenka, Roman Kameš, Martin Kolář, Jiří Kubový, Adolf Lachman, Petr Malina, Petra Marečková, Michal Nesázal, Petr Pastrňák, Luděk Rathouský, Eva Sakuma, Michal Sedlák, František Skála, Michal Šiška, Martin Zet, Markéta Zlesáková / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 9. 6. – 28. 8. 2011
Tag Archives: Petr Malina
TZ: VI. Nový zlínský salon 2011
VI. Nový zlínský salon 2011 / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / Zlín / 3. 5. – 28. 8. 2011
TZ: Petr Malina
TZ: Petr Malina
Petr Malina: Dark Show / Galerie České pojišťovny / Praha /14. 5. – 20. 6. 2010
Výstava Dark Show volně navazuje na Malinův projekt Beuys se dívá realizovaný v kuřimské Galerii Ad astra (2008). Tehdy se autor zaměřil na jasně strukturované téma, kterým bylo podchycení vztahu mezi návštěvníkem galerie a prezentovanými díly. Do plejády „kulturních turistů“ tehdy zařadil i sám sebe v autoportrétu nazvaném Já a Edward (2006). Podstatným rysem tehdejších prací byly přímé a pro informovaného návštěvníka výstav identifikovatelné citace konkrétních děl, především obrazů od autorů světové globální scény, jakými jsou například Luc Tuymans, Edward Hopper, Peter Doig, Dan Flavin, Andy Warhol ad. Byl tu naznačen hlavní zájem autora, který cílil na postižení jakéhosi „náhražkového sběratelství“, které je uskutečňováno kulturním turismem, spatřením, ověřením, kumulací dojmů a sběrem informací o prezentovaných osobnostech a jejich artefaktech atd. Odtud situace postav před obrazy. Někteří návštěvníci o díle společně diskutují, jiní dávají přednost osamocené percepci, pročítají si doprovodné texty nebo si dělají poznámky. Právě těmto aktérům, kteří se paradoxně ocitli na plátně, vystoupili z reality, aby se stali součástí malířského díla, se Petr Malina věnuje prioritně na výstavě Dark Show.
Pro prezentovaný obrazový soubor je rozhodující koncentrace na samotný galerijní prostor, přičemž citovaná díla jsou již podružná. Místo, kde se ukazují umělecké realizace, je samo o sobě specifické. Většinou vykazuje rysy dokonalosti a čistoty, mnohde až klinicky sterilní. Dalo by se o něm říci, že je samo o sobě „až příliš krásné“. Tvoří ideální rámec pro selektivně tříděné umění. Zmíněný aspekt Malina konfrontuje s motivy návštěvníků. Ti přicházejí do výstavní síně a spatřují na stěně obrazy s motivy „návštěvníků galerie, kteří se přišli podívat na obrazy“. Spatřují „sami sebe“. Jsou obětí paradoxní modelové situace, která ale skrze svou absurditu otevírá široký referenční prostor pro kladení otázek. Pokud se týkaly otázky z předchozí výstavy především vztahu k vystaveným dílům, nyní se obrací k roli diváka vůbec. Zrcadlí ho v jeho zájmu. Právě onen zájem, tato „divnost“, aktivita spojená s percepcí a potřebou percepce je tu rozkrývána. V gestech postav, v jejich postoji, v oděvu, v sociálním typu apod. Malina jde ale ještě dál. Sleduje i návštěvníky, jejichž koncentrace již ochabla, a proto vyhledají nějaký kout galerie, kde lze na chvíli spočinout. Autor tu nachází místa určená k oddychu, místa, s kterými se v provozu počítá – chodba, schodiště, prosklená stěna s výhledem ven. Jsou tu ale i prostorové úseky ztemnělé a temné. Prostory za plentou, kde se cosi odehrává. Za některou je místnost s projekcí, za jinou zamčené dveře se zákazem vstupu. U diváka může z této zkušenosti vznikat pocit rušivé diference. Galerie je umělým světem, vyznačenou trasou, kudy se má projít. Vše kolem je již nepřístupné, zakázaná oblast za pomyslnými hranicemi. Nahlédnutí za kulisy instituce je nežádoucí.
Nakonec i samotný prostor galerie umožňuje významové přesmyčky. Skutečné okno do dvora je světelně definovanou „obrazovou plochou“ měnící se s intenzitou slunečního svitu, zatímco bílý hranolový objekt ve ztemnělém rámci výstavního interiéru navozuje zdálky dojem skutečné dveřní výplně. Přirozené světlo (okno) a umělé světlo (např. objekt Dana Flavina) se tu alogicky prolínají a společně ozvláštňují prostor. Nebo je tomu přesně naopak? Není to nakonec sám galerijní prostor, který tuto „iluzi projekce“ automaticky předpokládá a dotváří? A jaká je tedy potom role diváka? Není právě on součástí předem připravené inscenace? Na ztemnělém pozadí se cosi odehrává a odvíjí… Opravdu? Pro koho a proč vlastně?
Petr Vaňous