Recenze knihy vzpomínek Dagmar Hochové

Dagmar Hochová, Narodila jsem se za bouřky, nakladatelství Torst, Praha 2008, 80 stran.

Recenze vzpomínkové knihy významné české fotografky od Jana H. Vitvara vyšla 15. 12. 2008 v časopise Respekt č. 51.

Šťastná porucha atmosféry

Fotografka Dagmar Hochová nedělá kompromisy

Dagmar Hochová (1926) se narodila za bouřky. Což by mohlo vést k domněnce, že není pro rodiče většího štěstí, než když porod připadne na okamžik narušení atmosférické rovnováhy. Takto jednoduché to ale není. Fotografčiny vzpomínky, jež zachytil a do knihy Narodila jsem se za bouřky převedl Jaromír Slomek, ukazují, že aby se člověk mohl za svým životem ohlížet s podobně čistým štítem, jaký má Hochová, musí se pořádně snažit. Bouřka nebouřka.

Prosím, stručně

„Zkusím být stručná. Aby z toho nebyly podklady pro europarlament,“ slibuje v úvodu Dagmar Hochová a opravdu: její kusovité vzpomínky před čtenářem utečou tak rychle, že je mu to až líto. Autorka mohla být klidně o něco rozvláčnější. Nechtěla být žádnou kronikářkou 20. století, která by na svém životě ukázala zásadní okamžiky historie Československa, jež měla často takříkajíc z první ruky. Nicméně z těch krátkých vět je zřejmé, že tohle je pozorovatelka, jíž by nebyla nuda naslouchat mnohem déle. Otec šéfredaktor Národních listů, v pokoji kubistický nábytek od Pavla Janáka a na stole karty, se kterými hrával Ferdinand Peroutka. Je jasné, že právě v typické středostavovské rodině masarykovské republiky se v Hochové zakořenily hodnoty, které si v sobě udržela i přes následující totalitní léta. Ta fotografk u dostihla na FAMU, kde prošla ponižujícími prověrkami, kterým předsedali její spolužáci. Pocítila „ten příšerný plíživý dohled. Ze strachu, abych nepotkávala jistou kolegyni, jsem jezdila na fakultě výtahem. Ona mě pořád přemlouvala, abych vstoupila do svazu mládeže, tak jsem se jí vyhýbala.“ Fotila do Vlasty, vyrovnávala se s obstrukcemi, které přinášelo běžné focení v ulicích, kdy na něj i na Václavském náměstí potřebovala povolení. Vyjela na reportáž do Vietnamu a Ruska, fotila děti, spisovatele, později legionáře a lidi z disentu. Vždycky tak, „aby ty fotky nemohly vyjít v Rudém právu“. Tohle je důležitá informace: Hochová patřila ke zdejší fotoreportérské špičce, přesto se rozhodla, že kariéře neobětuje svědomí, raději klidně tvořila jen do šuplíku. Při svém průletu uplynulým stoletím si na nic nestěžuje a je upřímná. To když třeba přiznává, že díla Josefa Váchala, jehož zachytila na několika nedocenitelných portrétech, viděla až po revoluci na výstavě v Rudolfi nu, což je vzhledem k jejímu vystižení Váchalovy osobnosti k neuvěření. Podle knížky se Hochová vždycky více soustředila na detaily než na celek. Vybavuje se jí, že měl její učitel Josef Funke na botách skvrny od ustalovače, že měl Mikuláš Medek závislý na alkoholu v ateliéru připravený vyprošťovák v podobě chleba s máslem a kostek cukru. Byly pro ni tyto postřehy důležitější než to, co si ze setkání s velikány výtvarného umění odnesla, když o tom nepíše? Určitě ne, je však jasné, že zrovna tohle si chce Dagmar Hochová nechat pro sebe. Snad za to může její skromnost, možná strach před velkými slovy. Každopádně je to dobře, knížku to tak drží v mile osobní rovině. Vždycky si šla za svým, nikdy ale slepě, dávala si bedlivý pozor na to, aby dělala jen to, za co se jednou nebude stydět. Určitě mohla udělat mnohem více skvělých fotografi í, pak by však byla nucená ke kompromisům. A ty Dagmar Hochová očividně nemá ráda. Není divu, že za svou zásadní práci považuje snímek Proti zdi z roku 1960, portrét dvou kluků, kteří vší vervou skáčou proti oprýskané stěně a kopou do ní. Je na něm vidět jejich nespoutaná snaha překonat překážku, i když moc dobře vědí, že si o ni leda tak zničí boty.

JAN H. VITVAR

Reklamy