Vánoční konfrontace mladých

Dvě hodiny patnáct/Zweistundenfünfzehn je v pořadí již třetí vánoční výstavou připravenou Petrem Vaňousem v Topičově salonu. Po loňském Černobílém Zlatém městu 09 a předloňském INtroCITY / Nukleární rodině nám i tentokrát představuje nejmladší generaci umělců, zaměřenou na aktuální malbu. Osobní zájem kurátora o tematiku města, patrný již z předchozích výstav, je podtržen místem, kde se výstava odehrává – v nejstarší pražské nezávislé galerii. Právě Topičův salon byl od počátku minulého století hostující galerií mnoha zásadních uvedení výtvarných tendencí, které se staly rozhodující pro další vývoj umění u nás. Platí to také o výběrových výstavách mladých kurátorů − vzpomeňme příklad z období počínajícího protektorátu, výstavu teoretiků skupiny Sedm v říjnu Pavla Kropáčka a Lva Nerada. Právě tato kontinuita dává Vaňousovým výstavám mladých známku jisté důležitosti a kurátora nutí k zodpovědnému výběru.

V době velmi rychle se měnících tendencí a příležitostí zaujme také možnost, kterou galerista Pavel Vašíček Vaňousovi nabízí. Dostává se tak ke slovu možnost systematického zkoumání důležitého a dnes již ne tolik upřednostňovaného tradičního média malby. Ta má také velmi dobré podmínky pro prezentaci v prosvětleném prostoru hlavní síně Topičova salonu. V rámci aktuální prohlídky se setkáváme s konfrontačním principem představení umělců formujících se v prostředí dvou výtvarných akademií – pražské AVU a drážďanské Hochschüle für bildenden Künste. Spíše než spojitosti je v dílech jedenácti představených autorů možné pozorovat rozdíly. A to i přesto, že se jedná převážně o absolventy ateliérů dvou osobností – Jiřího Sopka a Ralfa Kerbacha.

Různost autorských projevů ještě stále se hledajících umělců má překlenout myšlenka obsažená v názvu výstavy. Je to časový údaj odrážející hodinovou vzdálenost obou měst při jízdě vlakem. Autor výstavy zde navazuje na jednu z aktuálních tendencí dvacetiletého výročí pádu železné opony a opatrně poukazuje na potřebu přechodové generace překlenovat komplex uzavřenosti hranic. V úvodu výstavy také odkazuje na středoevropské obsahy v dílech mladých autorů z obou měst, které jsou tak nepřímo a bez chtěné angažovanosti nositeli kontextu, sociálních a politických referencí. Zde je možné subjektivně poukázat například na kinetický objekt nejstaršího zastoupeného umělce Benedikta Tolara (*1975) Daniel a Daniela, složený z karosérií trabantů, dále také na osobně melancholické obrazy Petry Polifkové (*1985), pohřby a prázdné interiéry hospod Niny Holzweg (*1982), ale i Dráty Davida Pešata (*1980), či kubizující portréty Adama Štecha (*1980). Poslední dva autoři zaujmou návazností na českou výtvarnou tradici, která absorbuje jistou osobní zkušenost.

Jedním z vyzdvižených témat, jež jsou obsažena ve výběru, je také všednost a každodennost v rámci geograficky blízkých, avšak jazykově odlišných prostředí. Aktuální pro vystavenou generaci je kromě vztahu k minulému paradoxně také vztah ke globálnímu, ke všednosti, která u nejmladších autorů žádných hranic nezná. Nacházíme zde reakce na konzumní kulturu a v ní nově zakořeněný vizuální kód sdělení: Evgenie Mora (*1983) ve svých malbách či digitální kresbě parafrázuje disneyovky, Tony Franz (*1985) se vyjadřuje kresbou vycházející z komixu. K hrdinům současnosti odkazuje také Nicolás Dupont (*1983) ironizující postavu Michaela Schumachera. Abstraktní tendence je zastoupena v krajinomalbě Falka Toepfera (*1983) a obrazech a kolážích Anny Boese (*1982). Posledně jmenovaná patří vedle Petry Polifkové k nejpoetičtějším autorům zastoupeného výběru. Vyniká také tvorba multižánrového umělce Matěje Lipavského (*1985). Autor podává citlivou interpretaci náboženských námětů (Zvěstování, Rodina, 2010), kdy jemnou kresebnou stylizací předkládá v závěsných objektech tradiční křesťanská témata provedená v rezavém železném materiálu. Podobně paradoxně působí jeho objekt Hory (2008) či obraz Vrt (2010), který poetizuje industriální prostředí momentem sněžení.

Širokou škálu vyjadřovacích možností přináší malíř David Pešat, který kromě lyrizujících a abstraktních obrazů (Dráty, 2006 a Cesta II, 2006) vystavuje práci, která má blízko streetartové estetice (V lese hoří, 2008) a expresivní emailem malovaný obraz Žena s kosou (2007). K expresivní proměně ikon popkultury v kombinaci s důkazem na dějiny umění (například odkazem na Kubištův „zelený” autoportrét) je také obraz Kuřačka (2010) od Adama Štecha.

Výstavu maleb stejně jako u předchozích Vaňousových výstav doplňují prostorové objekty. Tentokrát jde o práce absolventa ateliérů Karla Nepraše a Vladimíra Skrepla z pražské AVU − Benedikta Tolare. Ve všech jeho pěti vystavených objektech, vesměs hravých a zkratkovitých instalacích, je konceptuálně obsažena ostrá výpověď, a to aniž by postrádala estetických kvalit. Kromě již zmíněného páru z plechu trabantů se zde mezi obrazy objeví dvě nástěnné věci – papírová Vlaštovka (2008) a kousky hokejek spojených do tvaru křížů s nápisy „war“, „art”, „special”, „super” a „tornado”, a s aktuálním obsahem i názvem Krriizze (2004). Dále dřevotřískový schematizovaný les (Les II, 2010), který v jedné malé boční místnosti trochu nemotorně „vyrostl“ tak, že do něj lze vstoupit, ale nikam dál než k dialogu s dřevěnými parketami to nepovede. Autorovi se podařilo druhou také téměř vánoční instalací Les I (2005), složenou z vonných stromečků do auta značky Wunderbaum, dosáhnout efektu málokdy přítomného na výstavách výtvarného umění – čichového ne zcela příjemného vjemu. Nejen tato intenzita je obsažena ve výpovědi objektů nejstaršího zastoupeného umělce.

Výběr prezentovaný v těchto dnech v Topičově salonu je poměrně různorodou směsí děl, na rozdíl od předchozích dvou zdejších salonů mladých méně vnitřně soudržných. Za podnětnou je možné rozhodně označit spolupráci a výměnu, kterou se kurátorovi výstavy podařilo zprostředkovat, a kterou tak možná zasáhl do dalšího rozvoje vybraných autorů. Na výstavě je možné nalézt několik působivých umělců, kteří vybízejí k dalšímu zájmu jejich práce. To, jestli se bude jednat o osobnosti, ukáže teprve další vývoj. A na otázku, zdali je výběr reprezentací kvalitních prací na dnešních školách umění, nelze odpovědět. Objektivní sledování scény při neustále rostoucím počtu mladých umělců je téměř nemožné, proto je záslužnou i jejich menší selekce, založena na intenzivním výzkumu alespoň vybraného vzorku. Výstavu je spíše než výslední reprezentaci možné považovat za jakousi laboratoř, kde jsou zkoumány jednotlivé prvky, ale také jejich vzájemné vztahy a komunikace.

Katarína Chlustiková

autorka studuje dějiny umění na FF UK, je koordinátorkou programu Galerie K4

________________________________________________________________

Dvě hodiny patnáct Mladé umění z Drážďan a Prahy / Topičův salon / Praha / 7. 12. 2010–7. 1. 2011

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s